Článek
Každé první pondělí v měsíci večírek s přáteli, bývalými spolužáky, to je můj naplněný sen. Vlakem ráno do Prahy, večer vlakem zpátky. Pro ověření nároku na cestování vlakem a důchodcovskou slevu jízdného v Pendolinu chtějí vidět jízdenku i občanku. Ve žlutém expresu mají elektronickou evidenci, takže stačí, když sedíte na tom správném sedadle, nanejvýš si nechají ukázat jízdenku, ať už papírovou, nebo tu virtuální, v mobilu. Vše probíhá pokaždé stejně, dokud se něco nepokazí.
V uvedeném příběhu se odchylka od standardu projevila tak, že dobré pití, bohaté a chutné občerstvení, skvělá a družná atmosféra večírku se spolužáky způsobily, že na vlak jsem vystartoval na poslední chvíli, jak se říká: v hodině dvanácté. Cestou na nádraží jsem si v mobilu upřesnil čas odjezdu, číslo vlaku, následně i místo k sezení zaujal. Na důkaz správné volby mi průvodčí flaštičku vody věnoval, čímž potvrdil splnění veškerých podmínek pro mou spokojenou a poklidnou cestu domů. Celý proces proběhl podle zaběhnutého scénáře, dalo by se říct, rituálu. Až na jednu drobnost. Moje indentita, prezentovaná taškou s doklady, platební kartou, penězi, zůstaly u Marušky, v bytě, kde se s přáteli scházíme. To jsem ale zjistil až doma, v Ostravě, když jsem se pídil po klíčích od bytu. Což o to, domů mne pustili, ale co s osobními a platebními doklady, celou mojí identitou? Mám jet znovu do Prahy? Ale jak se tam dostanu, když veškeré cestovní nezbytnosti jsou v Praze? Naštěstí mobil jsem měl v kapse, takže stačil jeden, dva krátké telefonáty a vše bylo zařízené. Za prvé - potvrdilo se, že moje taška visí na věšáku v Praze u Marušky. Za druhé - kamarád Petr byl na montáži kousek od Prahy. Za třetí – Petr se na víkend vracel do Ostravy. Závěr: v sobotu jsem měl tašku v pořádku u sebe.
Při předávce mi Petr povyprávěl tklivý příběh: „V autoparku pro asi sto kamionů jsme ve čtyřech montovali zabezpečovačku, to znamená kamery, čidla, světla, monitory, rozvodné skříně, datové rozváděče, několik stovek metrů klasické i datové kabeláže celého dozorového a hlídacího systému. Všecko venku, a jelikož byla půlka listopadu, večer jsme byli promrzlí na kost, po celodenní rachotě i žízniví a hladoví. A do toho přijela ta Tvoje kamarádka Maruška. Předala mi Tvoji tašku s doklady, a že má ještě něco, takový malý problém. A jestli bychom jí s tím nepomohli. Vracela se z besedy v jakémsi sanatoriu. Povídala si tam s důchodci a „na cestu“ od nich dostala pár chlebíčků. Prý, jestli bychom si je nevzali, ona že si s tím neví rady. Načež ze svého auta vytáhla krabici o velikosti cukrářské přepravky. Těmi „pár chlebíčky“ byla doslova vystlána. Měli jsme jisté zábrany, asi vteřinu, ale ona se ta Maruška tvářila tak nešťastně, že jsme se obětovali. Jen co odjela, rozestoupili jsme se kolem té nečekané nadílky jak sudičky nad kolébkou, při vzpomínce na milou paní Marušku zamáčkli slzu dojetí a následně jsme ty chlebíčky doslova sežrali.“ Ovšem nebyl by to kamarád Petr, kdyby svému vyprávění nenasadil korunu. S bezelstným úsměvem se mne totiž zeptal: „A kdy zas pojedeš do Prahy na večírek se spolužáky?“
