Článek
S podzimem přichází sezónní kašlíky, rýmičky, zdravotní indispozice pro běžnou mužskou populaci bezmála smrtelné. Já si je masochisticky ještě rozšířil o angínu. Aby se mi její příchod lépe pamatoval, každoročně přichází v období vánočních svátků, případně s nástupem nového roku.
Začalo to docela nevinně, kupodivu na vojně. Po třech měsících společného vojenského výcviku se naše rota vysokoškoláků rozptýlila po útvarech. Obsadili jsme celé Čechy a Moravu. Slováci si již tehdy hráli na svém písečku, a to jak při výcviku, tak při rozmísťování po útvarech, takže Slovensko zůstalo námi neobsazené. Já jsem dostal cestovní rozkaz a jízdenku s cílovou stanicí v Havlíčkově Brodě. Hlásit jsem se měl do půlnoci. Pane jó, vždyť já ani nevěděl, zda to je město, nebo vesnice, v kterém koutku republiky, u které řeky, mám ten Brod hledat, zda kasárny tam jsou v centru, nebo někde v březovém hájíčku za městem. Ale na cestu jsem měl celý den, takže času bylo relativně dostatek. Z Mikulova jsem to vzal přímým spojem rovnou na Ostravu, s vidinou domácího oběda, krátkého odpočinku na své oblíbené válendě, krátkého objetí s mamkou, o něco delšího objetí s manželkou, malé šarvátky se synáčkem. Ale něco se zvrtlo. V Mikulově jsem do vlaku nastoupil coby statný junák, v Ostravě vystoupila lidská troska, zelená jak ve výstroji, tak i v tělesné vizáži. Zmáčený potem, rozklepaný zimnicí, s teplotou ke čtyřicítce. Měl jsem angínu, jak z medicínského slabikáře vystřiženou. Ze všech vysněných radovánek jsem uplatnil jen tu válendu, kde mne však místo ženušky zahřívala jen hromada peřin a kotel čaje z heřmánku. Tatík hodinovou léčebnou kůru završil panákem rumu, čímž jsem byl rodinkou uveden do stavu „přepravy schopen“, převezen na nádraží, posazen do vlaku a odeslán armádě k doléčení, zahrabání pod nejbližším drnem, případně k dalšímu použití. Přes veškerou domácí péči jsem v Havlíčkově Brodě vystoupil ve stejném stavu, jako v Ostravě. Lidská troska s angínou a teplotou ke čtyřicítce. Jak jsem v tom stavu našel kasárny, ani netuším. Že bych šel za hlasem srdce se nedalo ani podezřívat, spíš se uplatnil právě absolvovaný výcvik v prostorové orientaci a dobytí vytýčené kóty. Službu konající oficír, kterému jsem se hlásil a předal svůj cestovní rozkaz, ani nemusel být doktor, aby poznal, že v takovém stavu jsem absolutně nepoužitelný pro jakoukoli činnost, natož pro službu ve zbrani.
Tři týdny na útvarové marodce, to byla vojna, jako by mne v náručí hýčkala kojná. Opravdový doktor byl akorát velitel zdravotního střediska. Ošetřující lékaři byli medici, kteří na útvarové marodce kroutili vojnu stejně jako já, aktuálně ve stavu pacient. Na stravu doktoři chodili do důstojnické jídelny, nám nemohoucím ji sestřičky, civilní zaměstnanci, vozily z téže kuchyně. Vojna jako samet. Jenže i medici potřebovali kladné výsledky, takže mě kurýrovali, kurýrovali, až mě vykurýrovali. Teploty časem polevily, pak ustoupily zcela, mandle barvy přezrálých malin zrůžověly, zarudlý krk také vybledl, otoky splaskly, sérii injekcí penicilínu završila extra štiplavá dávka jakési super meducíny a byl jsem uznán zdravým. Další angíny jsem už absolvoval jako civil, doma.
Léčebnou kůru na aktuální chorobný stav mi doporučil soused na chalupě. Podle něj bolesti čehokoli, od hlavy až po koncovku zažívacího ústrojí, se na Valašsku léčí slivovicí. Důrazně mne však upozornil, že na škrábání v krku zabírá jen kloktání. Mandle se však slivovicí mají jen opláchnout! Pak se musí vše vyplivnout. Lidi zlatí, takové dvojí utrpení – kloktat a vyplivnout - jsem dosud nezažil. První třetinku 5cl panáka jsem si do krku velmi naivně jen tak trochu šplíchnul. Jak jen se slivovice dotkla zarudlých mandlí, plíce mi vybuchly tak prudkým kašlem, že mi oči málem z důlků vypadly. Otřesný pocit, evokující polykání ježka. Pak následovalo masochistické vyplivnutí, byť malého, ale přece jen vnímaného množství slivovice. Druhá třetinka léčebné dávky se od té první nijak zvlášť nelišila, hlavně proto, že už jsem věděl, do čeho jdu. Tu třetí porci jsem už zbaběle polknul. Přece jen to byla slivovice. Ráno jsem proces zopakoval, ale už jen jako prevenci, protože bolesti v krku byly ty tam. Ošetřujícímu lékaři jsem proto mohl sdělit, že angína se nekoná a že můžeme pokračovat v započaté léčbě skutečných neduhů mého těla. Po kontrolním nahlédnutí do krku mi do lékařské zprávy napsal doslova: „Snad angína. Kloktá slivovicí. Zabralo.“ Tak teď nevím, zda ten doktor je Valach, nebo utajený lékař masochista, když bez výčitek a pokárání akceptoval moji léčbu na základě byť osvědčené a účinné, ale přece jen „babské rady“.
