Článek
Každý včelař, který se jen trochu zajímá o dění v úle a pochopil fungování včelího společenství, by mohl přednášet společenské vědy na téma demokracie, spolupráce zájmových skupin, dělba práce, kariérní postup, pracovitost, hranice tolerance a agrese.
Pomineme-li první zkušenosti, dnešním jazykem řečeno – spotřebitelské, i ty moje byly na úrovni, jako že med je sladký, žihadlo bolí a že včely opylují květy stromů. Reálné seznámení se včelami proběhlo, když tatík, aktivní včelař, mne požádal o pomoc s prací na včelnici. Měl jsem tušit, že jeho žádost bude mít háček, protože se včelami, včetně manipulace s úly, pracoval vždycky sám, bez asistence. Nicméně, tentokrát mne vybavil rukavicemi, kuklou, včelařskou blůzou. „Ta je z tak pevného sukna, že jej včela jen tak nepropíchne.“ Tvrdil. A otevřel úly. A začal z nich vytahovat rámky a cosi na nich zkoumat. Najednou mi jeden podal a prý: „Podrž to!“ Rámek byl posetý včelami, mezi tělíčky probleskoval plást s buňkami, které byly plné medu. Abych to lépe viděl, rámek jsem naklonil na jednu stranu, na druhou. Dřevěné lišty byly polepené voskem, trochu medu se při manipulaci uvolnilo, takže rámek byl tak trochu upatlaný. Stačilo pár vedlejších myšlenek, trochu nepozornosti, trochu neznalosti, lehké nedocenění vážnosti úkolu a bylo to jako v tom filmu s Julií Robertsovou: „Svině klouzavý!“, všechna ta sladká nádhera mi z ruky vyklouzla. Druhá chyba byla, že jsem podvědomě nastavil nohu, ať se „to spadnuté“ nerozbije. Nerozbilo se to, ale i tak „se to“ rozletělo. Rukavice, kukla, blůza útoku včel odolaly. Ale kalhoty? Boty? Ponožky? To vše bylo jejich, snadno překonatelným, cílem. „Myslíš na blbosti, a tak to dopadá!“ kupodivu klidně konstatoval tatík. A vyvodil z toho poučení: „Každý manažer včelařem, protože u včel se má myslet jedině a pouze na včely a to čistí hlavu.“ Další zkušenosti jsem již nabíral cestou pokus – omyl a med máme/nemáme, zkrátka vlastní praxe.
Aktuální zkušenost se rovná školení z pokory, úcty k bližnímu, předvídavosti. Zahrada byla poklizená, zbýval kousek neposečené trávy kolem včelína, a hlavně, před česny. Schylovalo se k večeru. To je čas, kdy včely jsou z pastvy doma a dělají si pořádek s tím, co kde za celý den nasbíraly. Venku jich už moc nelítá, takže je příležitost trávu před česny posekat a uzavřít tak údržbu zahrady, a hlavně, práce se sekačkou. Věděl jsem, že je brzy, že bych měl ještě počkat, ale: zítra bude pršet, tak to neposeču. Když si oblíknu blůzu, nasadím kuklu a rukavice – to dám. To jsem si dal! První brázda před česny byla úspěšná. Stejně tak druhá. Celý natěšený, jak mi to hezky odsejpá, jsem nasadil třetí brázdu … a nestačil se divit. Prostor kolem česen potemněl, nad sekačkou se vytvořil pohyblivý mrak a rotoval jak malé, takové domácí, tornádo. Bylo zřejmé, že vrčící sekačka se včelkám ani trochu nezamlouvá. Okamžitě jsem ji vypnul. To ale mělo za následek, že pozornost včelek se soustředila na mne, jakožto možného viníka onoho vyrušení z večerní siesty. Vybaven ochrannými pomůckami jsem byl relativně v klidu. Předčasně. Oblékl jsem se totiž jen tak, aby se neřeklo, narychlo, „na tu chvilku, než to poseču“, což včelkám vyhovovalo. Není důležité, jak se jim to povedlo, ale byly v kukle, pod blůzou, všude. První jsem vyplivl, druhou viděl v kukle vpravo nahoře, třetí slyšel bzučet za levým uchem. Nebylo na co čekat. Tím spíš, že obláček z včelích tělíček se omotal kolem mne a bodal a bodal. Normálně mne kolena bolí tak, že tramvaj „ze zdravotních důvodů“ nedobíhám, ale ten překážkový běh večerní zahradou, co nejdál od včelína, by mi záviděl i trénovaný běžec. Části včel jsem se tím zbavil, proto na druhém konci zahrady jsem ze sebe mohl strhnout nejdříve rukavici, pak kuklu, nakonec blůzu. Druhá rukavice se však někde zasekla a nešla sundat. Včelky, byť již jen v symbolickém počtu, vycítily příležitost. Jak jsem tak bojoval s rukavicí, občas s dotěrnou včelkou, hlavně se vztekem, nad vlastní nešikovností, přišlápl jsem si volný konec rukávu blůzy a neštěstí bylo na světě. Neškodný taneček se včelkami se ztrátou rovnováhy proměnil ve vodorovný pád, beznadějně vyrovnávaný klopýtavým během, přímo proti vratům garáže.
Když hlava selže, tělo si pomůže, v případě nemotorného důchodce zcela určitě. V hrůzné představě, že když to do těch vrat napálím, rozbijï je a budu je muset opravovat, vysekl jsem, mé tělo vyseklo!, tak ukázkový parakotoul, že na vojně bych za to dostal pochvalu před nastoupenou jednotkou. Takže další zkušenost: se svým tělem sice radno zacházet s pokorou, ale není nutné podceňovat jeho možnosti. Ještě mnohé dokáže. Vrat jsem se ani nedotkl, ale ještě dnes mám na čele památku na onu událost, když jsem jím štrejchnul o dlažbu chodníku. A navíc další ponaučení, že včelky vyžadují respekt a ledabylou práci a lajdáctví nepromíjí.
