Článek
Ač se to může zdát zvláštní, když vidím úspěšného českého vědce, který získal například ERC grant s dotací až 1,5 milionu eur, mohu s rukou na srdci prohlásit, že se tak stalo navzdory českému systému. V čem však tkví kámen úrazu neflexibilního vědeckého prostředí?
Samozřejmě se nabízí mnoho faktorů, které situaci neustále zhoršují, avšak snad největším problémem jsou takzvané „univerzitní a vědecké svobody“. Bohužel pod tuto chvályhodnou schránku se už schová leccos a jakákoliv změna se musí řádně prodiskutovat. Novela, která je s velkou slávou prezentována, měla přijít nejméně před patnácti lety. Mezitím Česká republika ztratila celou generaci nadějných vědců a exodus pokračuje, protože vědecká novela je málo progresivní a nenarovnává pokřivený český systém. Ostatně podoba dnešních univerzit a Akademie věd kombinuje rakousko-uherskou tradici s komunismem. Pořád slýcháme, že chceme v České republice univerzity a výzkum jako na Západě. Bohužel si už málokdo uvědomuje, kolik taková kvalita stojí peněz. Samozřejmě existují výjimky, ale pokud se představitelé Univerzity Karlovy chlubí, že jsou nejlepší ve světových žebříčcích univerzit z bývalého sovětského bloku, pak je otázkou, kam vlastně vedení Univerzity Karlovy směřuje.
Dokážete si v korporátní sféře představit, že by generální ředitel diskutoval jakékoliv změny s řadovými zaměstnanci? Velmi brzy by se podnik dostal do ztráty, protože by nedokázal reagovat na změny. Zaměstnanci, až na výjimky, změny nekvitují, a jinak tomu není ani u vědců a profesorů. Vědecká kariéra je dlouhá a fyzická zdatnost obvykle nebrání vědcům a univerzitním profesorům odcházet do důchodu až po dosažení sedmdesátého roku. Dnešní vědci a univerzitní profesoři jsou většinově na stejném pracovišti celý život a obvykle mají dokonce více úvazků mezi Akademií věd a univerzitou. Často se v duchu směji, když slyším nářky na výši základního platu, především v humanitních vědách. Při svém několikaletém působení na různých institucích v zahraničí jsem málokdy viděl, že by vědec/profesor mohl současně působit na více než jedné instituci, natož aby mu bylo dovoleno mít 1,5 úvazku. Pokud byl vědec úspěšný v získání grantu, pak mu byl současně úvazek o stejnou výši snížen. Pochybuji, že kolegové, kteří při plném úvazku na Akademii věd ještě vyučují v pracovní době na Karlově univerzitě a konzultují se studenty, chybějící čas nahrazují ze svého volného času. Ostatně není nezvyklé, že ředitel ústavu na Akademii věd zároveň pracuje a přednáší na univerzitě. Je otázkou, jak kvalitně se pak věnuje své manažerské pozici.
Snad největším zločinem a nemorálním procesem v českém vědeckém a univerzitním prostředí jsou samotná výběrová řízení. Nepíšu teď vůbec o privátní sféře, ale naopak pouze o státních univerzitách a Akademii věd. Sice se již v českém prostředí uchytil anglický termín inbreeding, ale ten nedokáže plně vystihnout realitu. Reálně vám bude místo nejprve neoficiálně vytvořeno, pokud se však nejedná o kvalitnější výběrové řízení kvůli nestandardnímu financování, jako jsou například celouniverzitní nebo celoakademické granty. U nich si již mnozí kladou otázku, proč by místo měl získat místní absolvent s nulovou zahraniční zkušeností, bez výrazné publikační činnosti v kvalitních mezinárodních časopisech a bez plynulé angličtiny. Pokud se však jedná o klasickou pozici řadového zaměstnance, vytvoří se sice přijímací komise, ale ve výsledku záleží především na řediteli ústavu. Nezapomeňme připomenout, že jelikož je kandidát znám dopředu, vypíše se velmi padnoucí výběrové řízení. Pokud se jednou budete ptát, proč i po třiceti letech od revoluce většina vysokoškolských profesorů není schopná vyučovat předmět v cizím jazyce, zde máte odpověď.
Abych jenom nekritizoval, existují v České republice kvalitní a lépe fungující ústavy, kterým fandím. V České republice žijí světoví nebo alespoň evropští vědci a vědkyně. Bohužel české vědecké prostředí (průměrní kolegové) v lepším případě vyhání kvalitní vědce a vědkyně do zahraničí, v tom horším případě jim české vědecké prostředí pomůže v rozhodnutí opustit vědu úplně. Možná si říkáte, proč by nám to mělo vadit? Odpověď je jednoduchá – finance. České státní univerzity a výzkumné instituty málokdy zaniknou a budou dlouhodobě vysávat státní finance. Od jejich kvality se odvíjí kvalita studentů, které připravují pro firmy. Zároveň se od jejich kvality odvíjí také kvalita budoucích učitelů vašich dětí. Jak chcete, aby proběhla změna výuky na základních a středních školách, když se na univerzitách mnohdy vyučuje stejně jako v Rakousko-Uhersku?
Odpověď na zlepšení je kupodivu velmi jednoduchá. Pár základních úprav, jako například jeden úvazek na jedné instituci, stanovení minimální odbornosti pro získání pozice odborného asistenta, celorepublikový a jednotný standard pro docentury a profesury, omezený počet míst profesorů a docentů, na které by muselo být výběrové řízení, či omezení počtu částečných úvazků na skutečné odborníky z praxe. Podobná opatření roky fungují v ostatních evropských zemích, v Kanadě a v USA. Samozřejmě nejsou zázračná a nevytvoří dokonalý systém, protože takový systém neexistuje, ale připraví půdu pro další růst české vědy. V první řadě omezí klientelismus v českém vědeckém prostředí, i když jej nevymýtí.
Zdroje:
