Článek
Jako speciální pedagožka s praxí na základní škole považuji současný model inkluze za chybný. Když vidím, jak inkluze funguje v praxi, musím říct, že dětem víc ubližuje, než pomáhá. Učitelé jsou přetížení a děti se speciálními potřebami nedostávají podporu, kterou skutečně potřebují.
Inkluze v této podobě často ubližuje dětem se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP), protože jim neposkytuje skutečně individuální podporu, jakou potřebují. Zároveň je obrovskou zátěží pro učitele, kteří se musí věnovat žákům s podpůrnými opatřeními a současně udržovat pozornost celé třídy a zajišťovat, aby výuka probíhala plynula pro všechny. V jedné třídě bývá často více dětí se SVP, každé s jinými potřebami, a to je při běžné výuce prakticky neudržitelné.
Asistent pedagoga má být pomocníkem, nikoli náhradním učitelem nebo „spolusedícím“. V praxi se však často stává, že dítě se na asistenta příliš spoléhá a ztrácí samostatnost. Asistent pedagoga tak mnohdy nepodporuje soběstačnost žáka – naopak! Žák se na něm stává závislým a nevyvíjí přirozenou aktivitu, kterou by měl. Typickým příkladem je situace, kdy asistent sedí s žákem v lavici a místo podpory při práci doslova opisuje zápisy z tabule do sešitu žáka. Dítě je v tu chvíli pasivní, nepracuje samostatně, nemaluje, nezapisuje, a ztrácí tak možnost učit se vlastní zkušeností.
Častým problémem bývá příliš úzký osobní vztah mezi asistentem pedagoga a žákem, kdy asistent žákovi poskytuje více pomoci, než je nezbytně nutné. Tímto přístupem následně dochází k nadměrné izolaci žáka během výuky. To vše vede k tomu, že dítě není přirozeně začleněno do kolektivu a inkluze ztrácí svůj původní smysl.
Stejně nevhodné je i to, že žák, který navštěvuje individuální hodiny speciálně pedagogické péče, je tím nechtěně před třídou označen jako „jiný“. Speciální pedagog si totiž musí žáka osobně vyzvednout, tedy před zahájením hodiny přijít do jeho třídy a odvést ho před zraky ostatních spolužáků. Už samotný tento moment dítě zviditelňuje a odlišuje od ostatních, což může negativně ovlivnit jeho sebevnímání i postavení ve třídním kolektivu.
Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že pro děti začleněné do inkluze bývá mnohdy vhodnější speciální škola. Tam se dítě cítí lépe, je „mezi svými“, v klidnějším prostředí, s menším počtem žáků ve třídě a s přímou péčí speciálního pedagoga. Právě tam může rozvíjet své schopnosti a dovednosti přirozeně, bez stresu a bez neustálého srovnávání s vrstevníky. Takové prostředí dítěti umožňuje zažívat pocity úspěchu, které jsou pro jeho rozvoj nesmírně důležité, a to je něco, co v běžné třídě často nezažije.
Současná inkluze by měla být přehodnocena tak, aby skutečně pomáhala, nikoli ubližovala. Je proto namístě uvažovat o jejím zrušení a vytvořením nového, efektivnějšího modelu podpory, který bude skutečně přínosný pro žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, ale i pro pedagogy.
