Článek
Byl kdysi jeden panovník, a ten měl dceru Florance. Jednoho dne se však stala strašná věc!
Objevil se netvor jakýsi, který měl tři hlavy – a odnesl Florance pryč!
Její otec byl z toho nešťasten a velmi si dcery želel. Vyhlásil, kdo toho netvora najde, ze světa sprovodí a dceru v pořádku k němu, do paláce přivede, ten dostane nejen její ruku ale i podíl na vládě, bude po něm druhý v zemi spoluvladařem.
Pak přišel lid, se zprávou, že netvor ten odporný usadil se u řeky. I mnozí proti němu šli, ale nevrátil se žádný živ nazpět. Panovník byl nešťasten, velmi chtěl zpátky svou dceru, a současně mu bylo líto vojáků jeho, i pacholků zbrojných z lidu obecného, sedláčků, všech, kteří proti potvoře té vystoupili, ale mrtvi u doupěte zvostali.
I dospěl k názoru, že se na netvora toho vypraví sám, za mlada hrdinou velkým byl, s mnohými netvory se pral. Svěřil zemi prvnímu ministrovi a vypravil se k řece, kde byla sluj toho netvora. Leč, nemladý již byl, proto znaven usedl na kameni. A jak tam seděl, přemítaje o tom, že tato cesta asi nedobře skončí, neb sil už dávno nemá, šel kolem muž jakýsi. Postavy urostlé, plecí a ramen širokých, tváře ostře řezané, černým vousem roubené, vlasem tmavým a hrubým – a pohledu divého. V ruce, přes rameno nesl meč obrovský, čepele široké, zjevně ostrý velice. „Co tu želíš, starče, proč pláčeš?“ zeptal se ten člověk panovníka. „Inu, dobrý muži, jdu pro svou dceru, kterou netvor zlý unesl mi. Tři hlavy má ta obluda pekelná a mnoho skvělých mužů už mrtvo před slují jeho leží, krkavcům i jemu za potravu. Tudíž, sám já vypravil se, bych dceru získal zpět, nebo zahynul čestně.“ Ten člověk na něj upřel pohled mrazivý: „Jen tré hlav? Hoho! Nebojím se ničeho! Nevídáno! Nežel vzácný pane můj a domů se vrať, dcera se ti vrátí, ni vlas na hlavě ji nebude zkřiven!“ Panovník upřel na něj pohled: „Och, ty bys to dokázal? Já slib dal, že kdo dovede ji, podíl na vládě mít bude, i ruku její!“ Ten muž rozsochatý, usedl na kámen u cesty, meč ze zad sundal, ruku na něj položil, zamračil se, řkouc: „Sliby mnohdy chyby jsou můj pane. Nedávej takové, které pak dodržeti nechceš, nebo nemůžeš. Tudíž neslibuj radši nic, sic budeš později litovati!“. Ale panovník trval, ba k Bohu přísahal, že slib dodrží. „Nuže, dobrá, neboj, dceru ti dovedu-a ten netvor už nyní mrtev jest! Smrt jej čeká, neb Smrt jest milou mou! Jdi v pokoji do paláce svého - a dočkej návratu našeho.“ Meč hodil si zase na záda a k jeskyni vydal se krokem rychlým. Panovník již nemeškal, v naději do svého paláce spěchal, neb ten muž vypadal, že ví, co říká a činí.
I došel ten silák k jeskyni, kde netvor dlel. Ten, ucítivše „člověčinu“ zpoza sluje vylezl a sotva tak učinil – divous poprvé mečem svým velkým máchnul – a hlava odporná válela se v krvi. Obluda zařvala bolestí a vztekem, krev z pahýlu ji prýštila a s krví i síla se vytrácela. Leč přesto po muži znovu chňapla – ten opět meč pozvedl – zatočil s ním – a ťal. Čepel ostrá proťala krk netvorův a druhá hlava mrtva na zemi ležela. Z posledních sil netvoř řval, brodíce se v krvi své. Ve vzteku vrhl se proti tomu, kdo o dvě hlavy jej již připravil. Ale vztek není dobrým rádcem pro nikoho, ni člověka, ni netvora, neb rozum kalí. A tak divous uskočil, potřetí meč zvednul a máchnul – ten zasvištěl – a třetí hlava úderem odletěla, daleko od svého těla. To vzepjalo se v křeči poslední, všechny krky se vztyčily, bylo to jako když měch varhanní pukne – a se zaduněním se tělo netvorovo zhroutilo, mohutně krvácejíc. A bylo po něm docela. Jednu hlavu vzal a do tlumoku uložil, coby důkaz.
Ve sluji pak našel spící princeznu Florance, do náručí ji vzal a nesl jemně a něžně. Když sluneční paprsky dotkly se tváře její, a čerstvý vzduch vystřídal puch zatuchlý sluje, ona oči otevřela a do tváře ostře řezané, zachránce svého pohlédla. „Kde jest netvor?“ zeptala se. „Mrtev“, odvětil jí. „Kdo jsi? Vědět nechtěj“ řekl. „Přítel… Posaď mne na zem“, poprosila. Nemáš něco k snědku, příteli a zachránče můj? „Hle, tu chléb, dar boží, a slaninu v tlumoku nesu si, jídlo sic prosté ale vydatné. A víno.“ Žádostivě se vína napila i chleba pojedla. „Tak dobře jsem nejedla už dlouho. Doveď mne k otci, jistě se ti dobře odmění. Dobře či nedobře“, pravil on. Víš, že spoluvládu slíbil? A ruku tvou? Jen ruku?“ zapýřila se. „Celá bych se ti oddala, však zachránil jsi mne před smrtí!“. Pohlédl na ni pohledem žádostivým, ale pak sklopil zrak. „Smrt, ctihodná princezno, jest milou mou. Jinou nemám a mítí nemohu. Neb někdo, kdo se Smrtí obcuje, ten do svého života vpustit jinou nemůže. Proto neslibuj nic, co splnit nemůžeš. Hle, vidíš tyhle dvě lahvičky? Předvedu ti cosi jen počkej. A vyndal odpornou hlavu netvora z tlumoku, polil jej z první – a hlava ožila, začala syčet, pohled sžíravý na něj upřela. I druhou lahvičkou jej polil a ona opět zdechla. Princezna Florance rozšířila oči údivem. „Toť zázrak převeliký, či kouzla jakási?!“ Živá a mrtvá voda, dar od milé mé“, řekl a skryl jej opět do záňadří. „Milé – myslíš Smrt?“ zeptala se, třesouc se. Mlčky přikývl. „Pojď, je to ještě cesty lán. Ať jsme u otce tvého brzy!“
A tak, oba, živí a zdraví, do sálu trůnního, paláce panovníkova, vešli. Princezna se poklonila otci svému, který ji radostně uvítal a zachránce její klesl před ním na kolena. „Reku udatný, jak jsem slíbil, to splním, spoluvládu ti dám i ruku princezninu!“ Muž ale zvedl dlaň a zvolal: „Zadrž pane můj! Ve jménu Božím zadrž! Vždyť nevíš, kdo jsem! Panovník však řekl: „Jest mi to jedno. Není a nemůže můj pane – neb viz – že já jsem – tvůj – KAT!“ Sálem to zašumělo, některé dvorní dámy do mdlob upadly, i princezna zbledla a král měl pocit, že ruka Smrti na něj sáhla. Kat! Člověk snížený, nerovný, osamělý. Povolání potřebné, by zákon naplněn byl a ti, co zlo páchají, rukou jeho skonali. Ale nehodný dcery královské. „Leč slíbil jsi mi ruku princezninu-tedy – dodržíš to?“ zeptal se. „Spoluvládu nechci, jsem člověk prostý a nemám škol, ale ruku princezny chci. Ale – aby bylo jasno – jen ruku – řekl – přistoupil k princezně, sáhl k pasu, kde měl sekáč, vzal ji za ruku – ťal – a ručka útlá její, v dlani jeho ruky herkulské, mu zvostala. I v hrůze všichni na něj se vrhli, velmožové i vojáci a ubodali jej. Plačící a krvácející princezna poklekla, sáhla do záňadří nebožtíka, po tváři jej líbajíc, a vytáhla lahvičky s vodou zázračnou. Řekla, by ruku uťatou ji k pahýlu přitiskli – polila ji – vzkřikla – a – ruku měla zase u těla, živou, jako dřív. Pak polila rány jeho – které se zacelily – a vodou živou udělal znamení na čele jeho. A on ožil. A jak ožil, zablesklo se a – tu se objevila v sále samotná Smrt. Ve vší své impozantní hrůzné nádheře. „Kate! Protože jsi umřel, leč do života se nyní vrátil, kontrakt se mnou končí, nemusíš mi býti věren, a viz, že už nejsi kat. A ty pane panovníku, učiň spravedlnosti zadost, sic si to s tebou v hodině poslední zle vypořádám!“ řekla a zmizela.
A tak byl kat zbaven svého nedobrého povolání a dobyl cti i celé, celičké princezny Florance. Panovník mu dal titul vojvodský a učinil z něj zetě svého, kterýžto pak jako princ, když naplnily se dny starého panovníka, po všechny časy věrně po boku královny Florance dlel.
KONEC
