Článek
Cesta z betonových panelů je dovedla na hráz a pak dolů po nenápadné lesní cestičce. Vpravo les, vlevo voda. Místa, která znají jen ti, co je opravdu hledají. Taková, kam se dá vzít deka, ručník, něco k pití a pak už jen být.
Nataša klekla do trávy a natáhla ruku mezi stébla. „Hele, jahůdky.“ Tričko se jí vyhrnulo a odhalilo kousek zlatavě opáleného břicha. Nasbírala si plnou dlaň a pak, jakoby nic, vyskákala na pařez. „Pojď sem ke mně… a polož ten batoh.“
Když k ní přistoupil, nasypala si jahody do pusy, chytla ho rukama kolem krku, přitiskla se a nohy omotala kolem jeho pasu. Mezi jejich rty cestovaly jahody. „Tahle je poslední a největší,“ zašeptala mu do ucha, „tu si dáme napůl.“
Pavel si sedl, ona mu seděla na klíně, nohy omotané kolem pasu. Cítil skrz tričko její tvrdé bradavky. Pak najednou seskočila, popadla tašku a druhou rukou ho zatáhla. „Tak jdeme! Potřebujeme zchladit. Všichni.“
U vody bylo ticho, jen vlnky a šumění větví. Slunce pálilo. Tráva hebká, stíny krátké.
„Tady,“ řekla a rozprostřela deku. Stáhla si boty, rozvázala vlasy. „Dělej, svlíkej se. Jdeme do vody!“
Pavel vzal do ruky plavky a hledal, kde se převléct. Ale ona už stála po kolena ve vodě, zády k němu — a úplně nahá. Vlasy měla mokré, kůži opálenou, světlo se jí lámalo na bocích.
„V Jugoslávii jsem viděla holky nahoře bez. O kousek dál byli lidi úplně nazí. Táta říká, že jsou to úchylové… ale víš co? Mně to připadá daleko normálnější než celý jeho svět.“
Pavel si povzdechl. Svlékl si triko, stáhnul trenky a zůstal chvíli stát. Nataša se ohlédla přes rameno, koutky rtů jí cukly.
„Pojď do vody, je akorát! Na tebe možná málo studená! A s ním počkej na později!“
„To mi děláš schválně?“ řekl tiše.
„To mluvíš se mnou, nebo s ním?“ odpověděla.
Pavel se zasmál, ale bylo v tom napětí. Skočil do vody, chlad ho obalil a na chvíli schoval. Když se vynořil, otřel si oči a podíval se na ni. Stála tam jako z plakátu – vlasy mokré, prsa se zvedala s dechem, břicho se lesklo.
Smáli se, šplouchali po sobě. Její tělo mu klouzalo po hrudi, ona se smála, on ji chytil a držel. Všechno bylo lehké.
Když se vynořili zpět na břeh, Nataša si sedla na deku, vlasy rozhozené. „Mám vodu v uchu,“ zamumlala a zatřásla hlavou. Kapky stříkaly na všechny strany. Pavel ji pozoroval. Každý pohyb, každé napětí svalu, to jak se usmívá, jak se suší, jak se rozvaluje na břichu…
„Namazal bys mě?“ ozvalo se. „V tašce mám olej. Nechci se spálit. Záda, nohy… a zadeček taky.“
Vytáhl lahvičku. Kůže pod jeho prsty byla hřejivá, hebká. Roztíral olej pomalu, důkladně. Cítil, jak se napíná. Když se sklonil k ramenům, dotýkal se jí… i jinak. A pak se otočila.
Nic neřekla. Jen se usmála. A on ji hladil, líbal, sjížděl dolů. Cítil její dech, teplo, vůni. Její „prosím“ bylo téměř neslyšné.
Anketa
Pokud chcete pokračování, je to na vás „moc“, nebo snesete i víc, napište mi to prosím do komentářů.
