Článek
ŘÍJEN 2026
I. GIFT
Zpráva přišla krátce po poledni, kdy bylo v Miraflores ještě dusno a klimatizace jela naplno.
„Pane prezidente,“ řekl ministr obrany tiše, až nepřirozeně klidně. „Je to potvrzené. Tanker Bolívar Libre byl zadržen. Eskorta amerického námořnictva. Směr sever.“
Maduro se ani nepohnul. Jen se opřel lokty o stůl a spojil prsty.
Už třetí tanker za čtyři měsíce.
„Papíry?“ zeptal se.
„Všechny v pořádku. Žádné sankce porušeny. Žádné zbraně, žádné drogy. Jen ropa.“
Maduro se krátce zasmál. Bez humoru.
„Takže krádež,“ řekl. „Zase krádež. A tentokrát otevřená.“
Na obrazovce za ministrem se objevila mapa Karibiku. Červená tečka pomalu mizela směrem k Mexickému zálivu. Kolem ní modré symboly amerických lodí – jako hejno žraloků.
„Prezident Spojených států to označil za ‚ochranu světových energetických toků‘,“ dodal náčelník generálního štábu. „Na síti Truth Social.“
Maduro zavřel oči. Na okamžik se v místnosti rozhostilo ticho, přerušované jen hučením klimatizace a vzdáleným hlukem Caracasu.
Potom se zvedl, přešel k oknu a podíval se na město. Slunce pálilo, lidé dole chodili v tričkách. Pro ně byla ropa samozřejmost. Teplo taky.
Nakonec se pousmál. Tentokrát to bylo jiné. Tvrdé. Chladné.
„Dárek,“ řekl. „Gift.“
Na okamžik se nikdo nepohnul.
„Anglicky,“ pokračoval Maduro, „je to dárek.“
„Německy…“
odmlčel se a lehce poklepal prstem o stůl
„…jed.“
V místnosti to zahučelo. Ministr obrany vypadal, jako by chtěl něco namítnout, ale Maduro pokračoval klidným, skoro hravým tónem, který byl horší než jakýkoli výkřik.
„Víte, ještě pořád máme ve skladech obrovské množství hnojiva. Letitých zásob. Kvalitního dusičnanu.“
Zamžoural, jako by přemýšlel o příjemné vyhlídce.
„Kuba by s jeho pomocí mohla vypěstovat nádherný tabák. Ten nejlepší, jaký kdy měli. A mohli by vyrobit z něj ty své proslulé doutníky.“
Jeho úsměv pohasl, změnil se v ledový záblesk.
„Víte, že je má rád i náš… přítel Dumb? Říká, že mu dodávají sílu. Že jsou symbolem luxusu a moci.“
Podíval se zpříma na náčelníka štábu.
„Tak proč jim ten dar neposlat? Hnojivo pro pole. A ropu pro traktory a továrny. Čistě humanitární pomoc bratrskému socialistickému národu.“
Jeho hlas klesl téměř do šepotu, ale každé slovo dopadlo jako kladivo.
„Je jen škoda, že pan prezident Dumb má takový zlozvyk… krást dárky, které mu nepatří.“
Náčelník štábu konečně pochopil. Ta hrůza byla dokonalá v její jednoduchosti. Nešlo o raketu. Šlo o návnadu, která vypadala jako mírová pomoc, o past nastraženou v plném světle dne. A nejděsivější bylo, že když na ni Amerika skočí, nebude to vypadat jako akt agrese, ale jako trest za vlastní chamtivost.
„Nechci válku,“ dodal Maduro, jako by četl jeho myšlenky. „Nechci rakety. Nechci krev. Ale někdy se to bez ní neobejde.“
Znovu se podíval na mapu a na tu pomalu mizející červenou tečku, kterou jeho protivník považoval za kořist.
„Chci, aby pochopili jednu jednoduchou věc.“
„Že energie není něco, co se krade bez následků.“
„Že když ukradnete léto…“
„…můžete si domů přivézt zimu.“
Náčelník štábu si odkašlal.
„A… cíl?“
Maduro se usmál.
„Oni si ho vyberou sami,“ řekl klidně.
„Stačí jim jen pomoci… poslat Gift.“
21. listopadu 2026 - Bílý dům, Oválná pracovna.
Donald Dumb seděl u stolu, před ním svítily obrazovky s televizními kanály a satelitními přenosy.
„Další tanker?“ zeptal se, aniž by pohnul obočím.
„Ano, pane prezidente,“ odpověděl jeden z poradců. „Z Venezuely. Plul na Kubu, teď už míří k Houstonu, pod eskortou amerického námořnictva. Očekávaný příjezd do Galvestonu 24. listopadu.“
Dumb se uchechtl. „Tak super! Další tisíce tun ropy zdarma. Díky, Madure! A pánové, postarejte se o to, aby do Galvestonu dorazil přesně na Díkuvzdání. To mi zvedne sledovanost!“
Najednou se ozval přenos z Venezuely. Hlas Madura, přísný a chladný:
„Nechte náš tanker a naši ropu na pokoji, nebo toho budete litovat!“
Dumb se naklonil dopředu a smál se do obrazovky.
„Ha! Varuje mě? To je sranda. Tak si mě Maduro klidně vyzkoušej.“
Poradci se na sebe nervózně podívali. Jeden vyzval:
„Pane, to vypadá jako… provokace…“
„Vážně? Pro mě to znamená, že dostaneme ropu zdarma!“ přerušil je Dumb. „Tak, kde je ten další tanker?“
Satelitní snímky ukázaly červenou tečku u Karibiku, symbolizující Libertador del Sur, obklopenou modrými ikonami amerických válečných lodí. Dumb se opřel o opěradlo a rozhlédl se po obrazovkách.
22. listopadu 2026, odpoledne - Caracas, prezidentský palác
Ministr obrany stál u mapy, ukazoval plán trasy Libertador del Sur.
„Pane prezidente… zpomalili. Nepospíchají,“ řekl tiše.
Maduro se jen mírně usmál. Poklepal prstem o mapu a zavřel oči.
„Vidíte?“ řekl klidně. „Ten šašek si myslí, že tím zvýší dramatický efekt. Chce, aby to v televizi vypadalo jako perfektně načasovaný dárek k Díkuvzdání.“
Znovu se podíval na mapu Karibiku. Červená tečka se hýbala pomalu, americké lodě ji doprovázely jako strážci.
„Necháme je hrát si s načasováním,“ pokračoval. „Čím déle budou hrát divadlo, tím víc si všichni myslí, že všechno mají pod kontrolou. Ale my už víme, co přijde.“
Ministr pokýval hlavou. „Takže počkáme?“
„Počkáme,“ potvrdil Maduro. „A až přijede jejich ‚dárek‘, bude to přesně tak, jak jsem řekl. Oni si vybrali sami.“
25. listopadu 2026 – večer, Bílý dům
Dumb seděl u stolu, obrazovky kolem něj blikaly satelitními přenosy. Vyrušil ho telefon.
„Pane prezidente, máte hovor z Caracasu,“ ozval se poradce.
Dumb zvedl sluchátko a zaslechl klidný, přísný hlas:
„Prezidente Dumbe, pamatujte sedmého přikázání. Tento tanker není určen vám. Je to dar kubánskému lidu. Nepřivolejte na sebe zbytečný hněv. A především… k sobě nepřitahujte Boží trest.“
„Ha!“ Uchechtl se Dumb. „Ten blbec si hraje na Ježíše? Nebo na Boha? To je sranda. Díky, Madure!“
Bez dalších komentářů zavěsil, otočil se ke stěně obrazovek a mávl rukou: „Tak, pánové, připravte to! Ať lidé vidí, jak jim dáváme ropu zadarmo!“
Hned potom odešel do Oválné pracovny, kde pronese svůj projev ke Dni Díkuvzdání.
26. listopadu 2026 – projev prezidenta Donalda Dumba, Bílý dům
„Drazí Američané,
dnes slavíme Den Díkuvzdání. A víte co? Máme další důvod k radosti!
Naše loďstvo právě eskortovalo další tanker, přímo z Venezuely – Libertador del Sur. Tisíce tun ropy, připravené pro americké domácnosti, naše průmyslové podniky, naše hospody a naše školy. Dárek… zadarmo! Díky, Madure!
Více než kdy jindy si uvědomujeme, jak je důležité mít energii doma. A my ji máme. Nemusíme se starat o žádné sankce, žádné blokády. Jen přijímáme, co nám svět dává. A kdyby nám někdo chtěl něco brát… no, no… to si my nikdy nenecháme líbit! Nám už nikdy nikdo nic nevezme! Make America Great Again!
Takže, milí Američané, užijte si dnešní svátky. Sledujte, jak se naše svobody i naše paliva mísí na jedné paletě prosperity.
A pánové a dámy, nezapomeňte – když přijde dárek, přijměte ho s otevřenou náručí. Někdo jiný by mohl být méně štědrý.
„A pamatujte, drazí Američané – Bůh je s námi, Bůh je s Amerikou!
S pomocí Boží - Make America Great Again!
Díky, Ameriko. Šťastný Den Díkuvzdání!“
26. listopadu 2026 – severozápad Houstonu
Rodina Thompsonových seděla u slavnostně prostřeného stolu, Uprostřed rozporcovaný pečený krocan s kaštanovou nádivkou. Malý Timmy se snažil nacpat další kousek masa do pusy, zatímco jeho sestra Sarah se mu smála. Maminka s tátou si konečně mohli dopřát trochu klidu a sledovat televizi – pro ně Den Díkuvzdání znamenal pohodu, smích a jídlo až k prasknutí.
Dům se roztřásl. Vyběhli k oknům.
Na jihovýchodě města – směrem k Mexickému zálivu – nebe zářilo pekelným oranžovým světlem. Oblaka kouře stoupala vysoko, až se zdálo, že polykají celé nebe. Záblesky ohně odrážely detaily budov, jeřábů a tanků, které se změnily v tančící plameny.
„Co… co se děje?“ vykřikla Sarah, přitisknuv se k manželovi.
„To… to nemůže být pravda…“ oddechoval otec.
Děti nevěděly, zda se mají bát, nebo zírat na fascinující, hrozivou krásu ohně.
Na obloze se zablesklo a následoval další mohutný výbuch. Další menší výbuchy se šířily po přístavu a rafinerii, jejich světlo a hřmění otřásaly vzduchem, až se skleněná okna domu chvěla. Krocan na talíři, zůstal nepovšimnut. Ze svého pelechu v rohu obýváku se s kňučením vyřítil rodinný zlatý retrívr Buddy. Se staženýma ušima a ohonem mezi nohama zalezl pod stůl, do tmavého kouta, kde se celý třásl. Malý Timmy ho zahlédl a zapomněl na vlastní strach. „Tati, Buddy se… počůral,“ zašeptal.
26. listopadu 2026 – Bílý dům, krizová místnost
Telestěna zaplňovala místnost oranžovým světlem.
Houston hořel. Záběry z vrtulníků, chaotické titulky, přerušovaný signál.
Donald Dumb stál s rukama opřenýma o stůl.
„Tak,“ řekl klidně. „Tohle je akt nepřátelství. Oni nám ukradli ropu, na kterou máme Bohem dané právo!“
Nikdo neodpověděl.
„Vyšlete útočnou skupinu,“ pokračoval. „Gerald R. Ford. Ať vyplují. Hned.“
Ministr obrany si odkašlal.
„Pane prezidente… to nebude možné.“
Dumb se otočil. Pomalu.
„Co nebude možné?“
„Nemáme palivo pro doprovod, většina nám shořela, “ hlesl poradce. „Doprovodné lodě. Zásobování. Tankery. Většina je stále odstavená. Přístavy—“
„Tak pošlete samotný carrier,“ přerušil ho Dumb.
V místnosti je ticho.
„Pane,“ ozval se jiný hlas, opatrně, „letadlová loď nemůže operovat sama. Je to jako—“
„Jako co?“ vyjekl Dumb.
Poradce polkl.
„Jako postavit královnu doprostřed šachovnice.“
Dumb se ušklíbl.
„Šachy?“ zopakoval.
„To nehraju.“
Udělal krok ke dveřím.
„Já hraju golf.“
Ještě jednou se otočil.
„Vyšlete Forda,“ zopakoval. „Hned. Ať se Maduro probere. Palivo nakoupíme hned zítra ráno.“
Ještě jednou se ohlédl na obrazovky.
Houston hořel. Oranžové peklo pulzovalo celou místností.
„No,“ řekl klidně.
„Musím za Melánií. Koupila si nové prádélko a chce mi ho ukázat.“
Už byl u dveří, když se znovu zastavil, jako by si na něco vzpomněl.
„A už jsem si vzal Viagru,“ dodal.
„Tak musím.“
Dveře Oválné pracovny se zavřely.
Předseda sboru náčelníků štábů si sundal brýle.
Krátce si jimi poklepal na čelo. Neokázale. Téměř neviditelně.
Pak mávl rukou — ne směrem k prezidentovi, ale k důstojníkům u stěny.
„Zahajte přípravnou fázi,“ řekl klidně.
„Analýzy. Varianty. Propočty logistiky. A… nespěchejte.“
Dveře klaply.
Jeden z mladších důstojníků se nadechl, jako by chtěl něco říct.
Předseda sboru ho zastavil pohledem.
„Rozkaz byl vydán,“ řekl tiše.
„Ale nikam se nejede.“
Chvíli mlčel, pak dodal:
„Připravujte podklady.
A jemu…, dejte mu nějakou mapu. Třeba Sahary.
Ať má pocit, že velí.“
27. listopadu 2026 – Bílý dům, Oválná pracovny, ráno
Dumb vešel do Oválné pracovny, na tváři spokojený úsměv. Obrazovky blikaly satelitními přenosy z Houstonu.
„Tak, pánové,“ řekl, „už máme nakoupené palivo?“
„Pane, vypadá to, že Číňani viděli, co se stalo. A celou dobu, po celém světě, skupují všechno co teče a hoří. Na trhu není volný benzín ani do zapalovače.“
Dumb se zamyslel, pak vyjekl:
„Šikmovočky zasraný!“
Padnul do křesla. „A co je s aktivací článku pět? Tenhle čin musí mít důsledky!“
Poradce zhluboka polkl a pustil se do vysvětlování:
„Pane prezidente… Pane, Mark Rutte už volal. Varoval nás předem – na kradené zboží se kolektivní obrana NATO nevztahuje.“
„A pane, asi byste měl vidět tohle…,“ dodal neutrálním hlasem a pustil na telestěnu záznam.
Na ní se objevila klidná, přísná tvář Madura:
„Drazí občané světa, včera večer došlo v USA k obrovské tragédii. Varovali jsme Spojené státy – tento tanker není pro ně. Jeho krádež by byla zbytečná a nebezpečná. Kubánský lid čekal na zásilku hnojiv a ropy. Nedostal ji.
A ten, kdo se tento dar rozhodl ukrást, přivolal na sebe Boží trest. My dodržujeme právo a mezinárodní dohody, i když si některé státy myslí, že mohou přepsat pravidla podle svých potřeb.“
Dumb zíral na obrazovku, pěst ztuhlou v sevření, tvář rudou vzteky.
„Ten, ten… komunista! To je podraz! To je… to je… urážka Boha! Urážka mě!“ Udeřil se do prsou.
Poradce tiše dodal:
„Pane prezidente… varoval vás… několikrát.“
Dumb se zvedl z křesla, pochodoval po místnosti tam a zpět:
„Takže… žádné články pět! Žádné sankce! Nic z toho! A my jsme… my jsme… my jsme byli podvedeni!“
Padl zpět do křesla a zaťal zuby.
„Musíme… musíme… něco udělat! Hned! Hned!“
Poradce si povzdechl, pochopil, že Dumb nechce slyšet logiku, jen potřebu „akce“.
