Článek
Taťošku, tady v tom zámečku je skvělá restaurace, proč mě tam někdy nevezmeš?
Proč mě tam někdy nevezmeš ty? kontruji zcela klidně.
Hmmmm, chjooo. My nikde nechodíme.
A tak každá jízda kolem blízkého zámečku vypadala stejně. Stejná byla vždy i má odpověď. I přišel den Dé, den narozenin. Taťošek se chtěl předvést, že není žádný zážitkový nebo kulturní BURAN (což určo jsem, myslím, že můžu být jejich místopředseda). A tak jsem se dal do díla.
Dobrý den, rád bych si dnes objednal stůl pro dva na osmnáctou.
- Dobrý den, to bohužel nepůjde.
Aha, a tedy později by to šlo?
- Bohužel nešlo.
Aha, a co zítra, zítra máte volný nějaký stůl?
- Ne, zítra žádný volný stůl nemáme.
Aha a .....................
- Pane, nezlobte se, ale my tu žádnou restauraci nemáme, na shledanou.
TRAPAS JAK cyp
Tak kam tu svojí ženu v té naši ďuře vzít? Pomůže soudruh gúgl. Našel jsem, objednal jsem, informoval jsem, připravil se za 15 minut (žena za 3 hodiny) a raději šel čekat do auta dolů. Naštěstí jsem tam našel tyčinky a tak čekání uběhlo lépe než čekání v zácpě na Rudné.
Tak sedím v tom autě a ze dveří vám vyjde take Babisko. Huh. No tyčka mi spadla za košulu. Kdo to je? Ona to je ta moje roba. Boha kost. Vysmatá od ucha k uchu, že sem ju po dluhe době zas někam vytahnul.
ŠKODA JEN, ŽE TO AUTO VYPADÁ JAK PO PROJETÍ TANKODROMEM.
Nastavil jsem navigaci a hurá směr na jídlo, bo už mi kručelo v žaludku. Žena celou cestu vyzvídala kam se jede, vymóděná jak na oskary. Ještě, že jsem neobjednal bowling (to by mě asi zabila). No a klasika, navigace mě protáhla těma nejhoršíma kotěhúlkama, ale hlavní bylo, že jsme dorazili.
Přeskočím nezajímavé kecy a pindy a už sedíme u stolu.
- Dobrý den, co si dáte?
Taku žízeň na pivo jsem měl a prd musím hnusný nealko.
Dám si ty dva řízky co tu máte (bo moje žena dělá řízky tak tvrdé, že kdyby je Němci používali za války, tak dnes mluvíme všeci německy). Takže když někde můžu, dávam „Schweineschnitzel“.
Já si dám to kuře - Chicken breast Supréme, prepared by the sous, grilled vegetable, basil oil - se ozvalo naproti mě s lehkým úsměvem a pohozením blonďaté hřívy.
Tak a teď nastává okamžik, který se asi dědí po dávných předcích, v takových časech, že každý panovník to bral jako normální. Časy to musely být ale kruté.
Po donesení krmě, je rituálně proveden kontrolní řez. Pak nastává okamžik, kde musí posloužit profesionální ochutnávač. Což jsem já. Rozdíl mezi mnou a dávným ochutnávačem je jen ten, že chudák umřel na otravu v hrozných mukách a já jsem jen ten, kdo bude sdílet muka své ženy, protože přeci špatně nebude jen ji, ale i mě. Že.
Naštěstí pro mě doma u televize už s pořádným pivem může být satisfakcí to, že jako obvykle se jediná otrávená osoba cítí moje žena. Leží a říká, že už nikdy nikde nepůjde, protože ji otrávili.
No alespoň bude zas na chvilu klid.
