Článek
Tak si jednou odjedu na služební cestu, natěšený, že si ráno můžu přispat a co čert (za vším hledej ženu) nechtěl, zase doma sněžilo.
Takže v 5.00 telefén:
Máma: spíš?
Já: jsem potichu a přemýšlím co doma hoří.
Máma: spíš?
Já: stále mlčím a přemýšlím co tak strašného se muselo stát, že mě budí v 5.00.
Máma: ahojky, dobré ráno. TATO, ono normálně venku zase sněží, CHJO. U nás totálně zasněžené cesty (u muzea 4). Nevím jak vyjedu.
Já: normálně.
Máma: auto mám celé zaváté.
Já: stojíš pod přístřeškem.
Máma: bojím se, že zůstanu v půlce kopce.
Já: kopec má 2 metry.
Máma: CHJO, TY MY VŮBEC NEPOMŮŽEŠ.
Probíhá několikaminutový monolog o silničářích a jejich práci. Padají sprosté slova a z ženy se stává monstrum, napůl člověk napůl stroj. Prostě zabiják s domácími nudlemi.
Raději vypínám telefon a přitahuji si peřinu pod bradu, než usnu přemýšlím, přemýšlím jestli by mi zavolala, kdyby fakt hořelo.
Pozn.: během dne mi pak přišla zpráva: nakonec to odhrnuli v šest, jinak bych tady trčela doteď.
