Článek
Už když ulehá v těchto zimních měsících večer do lůžka, jediné, co se jí honí hlavou, je, zda ráno bude NASNĚŽÍNO, nebo ne. Pokud by před domem hořelo spadlé letadlo, všude jeho trosky a kerosin by zaplavil celou obec, tak by to byl pro ni úplný pohodový den, hlavně že na cestě není žádný sníh.
Protože není nic lepšího než se probouzet do rána, kde místo klasických tichých a nízkých tónů budíku kvílí a běduje (a to doslova) vaše žena. Kde její první kroky nejsou ráno na měsíc, ale k oknu. Do té doby jinak neohrožený druh, člověk, který si den co den musí vyrobit nový obličej i kdyby prý třetí světová, také neohrožený homo - bulvarus křížený s liškou, se najednou změní z amatérského závodníka rally klonovaného pilotem formule jedna na důchodce za volantem, který má na hlavě klobouk (to víme všichni, co to znamená). A to stačil jen pohled z okna na zasněženou silnici, kde, jak by řekl Jarek, bylo u Muzea čtyři.
Nejlepší můj přítel je pak úprk do práce. Zuby ne-zuby (kartáček mám i v práci), nahodit mundúr a mizím během pár minut jinak se nedobrovolně zúčastňuji povinného proslovu (spíše recitálu černé magie) naší paní Hraběnky. Začíná to pochybením radnice o výběru odklízecí firmy, znevážení celé radnice sprostými slovy, znevážení odklízecí firmy, prokletí všech rodinných příslušníků lidí z radnice, příslušníků lidí z odklízecí firmy a všech silničářů po celém světě, pokračuje ve výčtu mých životních chyb, včetně umístění domu, až po geodety, kteří neumí vyměřit rovnou cestu a silničáře, kteří jí neumí postavit bez kopečků a zatáček.
Tady zpravidla přichází řeč o home officu nebo výpovědi z práce, protože prý normální člověk v tomhle do práce přece nemůže jet. Naštěstí projede sousedka, přesná jak hodinky. Když na ni poukážu, tak se mi to vrátí jako bumerang - podívej ale jaké má auto, takže raději mlčím, kde bych na něj vzal, že. No a pak moje maličkost. Projedu to, přežiji to, užiji to a je to.
Je pravda, že od nás na hlavní cestu musíme opatrně, v zimě to prostě klouže. Kde ale kolikrát je naše cesta v lepším stavu než ta hlavní. To už bude za pár minut zapomenuto. Až nakonec dojede do práce, poplácá se po ramenou, pošle mi pár výhružných zpráv na adresu silničářů a tomu spolku kolem, a do rána je zase klid.
