Článek
Pokud jde o skutečnou historickou postavu, které její existenci nikdo nevěřil, neexistuje lepší příklad než legendární německý dobrodruh a světově uznávaný lhář baron Münchhausen, který žil v 18. století. Je oslavován jako nejplodnější lhář všech dob, což je označení do značné míry nepravdivé, stejně jako všechny slavné příběhy, které mu legendy připisují. Jak je tedy možné, že vyznamenaný válečný veterán a vážený příslušník aristokracie skončil jako synonymum pro lež?
Kdo to byl?
Hieronymus Carl Friedrich von Münchhausen se narodil 11. května 1720 v německém městě Bordenwerder do významné hannoverské rodiny šlechticů. Bratranec Fridrichova otce, Gurlach Adolph von Munchhausen, byl premiérem hannoverského kurfiřtství za krále Jiřího II. Fridrich sloužil v mládí jako páže knížete Ulricha von Brunschweig, nejprve na zámku Bevern a později na dvoře Brunswick ve Wolfenbüttelu. V prosinci 1737 následoval Hieronymus svého zaměstnavatele do Petrohradu, protože ten se oženil s neteří ruské carevny. Tato cesta zimním Ruskem se objevuje jako motiv v některých z nejslavnějších Münchhausenových příběhů, například jako je ten o koni na vrcholu kostelní věže.
Jízda na dělové kouli
Jako člen ruského pluku Braunschweig, Münchhausen pravděpodobně bojoval po boku Antona Ulricha v rusko-turecké válce. Tento konflikt, a zejména obléhání pevnosti Očakov na Černém moři, tvoří historické pozadí legendární Münchhausenovy jízdy. Baron, aby mohl špehovat tureckou pevnost, letí k nepříteli na dělové kouli, ale ještě za letu si to rozmyslí. Přeskočí ve vzduchu na kouli tureckou, a tak se v pohodě vrátí zpátky do vlastních řad.
Něco končí, něco začíná
V roce 1741 byl Anton Ulrich spolu se svou manželkou uvězněn v Rize. Pro Münchhausena to byla těžká rána, protože tím skončila jeho slibná kariéra. Přesto ještě několik let zůstal v pobaltských státech. Tam se také v roce 1744 oženil a společně se ženou se vrátil do Bodenwerderu.
Od té chvíle žil Münchhausen typickým životem venkovského šlechtice, pořádal hony a zval hosty. Tam někde se zvolna rodila jeho pověst vypravěče, když své přátele po večerech bavil veselými historkami. V roce 1763 nechal dokonce výhradně pro tyto společenské večery postavit pavilon. Tato „Münchhausenská jeskyně“ v Bodenwerderu se zachovala dodnes. Pokud jde o Fridrichova vyprávění, je dost nepravděpodobné, že by v relativně osvíceném 18. století někdo propadl pohádkám o zpívajících stromech a výletech horkovzdušným balónem na Měsíc. Z dnešního pohledu je jasné, že své vojenské činy zcela obyčejně zveličoval, jako to dělala většina vysloužilých vojáků.
Vyprávění barona Münchhausena
V roce 1785 vydal Rudolf Erich Raspe, rodinný přítel Münchhausenových a začínající spisovatel, v Londýně malý svazek nazvaný Vyprávění barona Münchhausena o jeho úžasných cestách a taženích v Rusku. Kniha měla zachycovat baronova přehnaná dobrodružství, ale ve skutečnosti obsahuje jen velmi málo toho, co lze připsat samotnému Friedrichovi. Skládá se totiž hlavně ze spousty starých německých lidových příběhů upravených tak, aby představovaly postavu barona.
Celá situace je ovšem ještě zamotanější díky jistému Gottfriedu Bürgerovi, který knihu přeložil zpět do němčiny a rozšířil. Neuznal Raspeho autorství původního materiálu a vydával text pouze za své dílo. Plagiátorství bylo uznáno až v roce 1824, kdy vyšel Bürgerův životopis.
Kniha měla úspěch, což údajně Friedricha von Münchaussena rozzuřilo. Vadil mu totiž fakt, že se stal známým ne jako válečný hrdina, ale jako skvělý lhář. S jistým opodstatněním vnímal, že je jeho pověst vláčena bahnem, což pro šlechtice 18. století představovalo docela velký problém. Kdyby chudák Münchaussen věděl, že za to může rodinný přítel Rudolph Raspe, možná by zuřil ještě víc.
Hořké stáří
Poslední léta života Münchhausenovi kazila nejenom zničená pověst, ale i fakt, že ovdověl a zůstal osamělý, protože s manželkou neměli děti. Nakonec se ve čtyřiasedmdesáti letech znovu oženil s jistou dvacetiletou Bernhardine z Brna. Po několika měsících ale přišel rozvod. Ten se táhl roky a Münchhausen během té doby přišel o velkou část majetku. U soudu byl obviněn z „nadměrné fantazie“ a „aktivní představivosti“. Osamělý, zahořklý a ocejchovaný hanlivým titulem „Baron lží“ zemřel 22. února 1797, tedy ještě před koncem procesu. Jelikož po sobě nezanechal žádného dědice, vymyšlená dobrodružství pod jeho jména vycházela dál a dodnes baví čtenáře po celém světě.
Münchhausenův syndrom
V roce 1951 napsal jistý londýnský lékař Richard Asher článek o „běžném syndromu, který většina lékařů znala, ale který byl popsán jen málo“. Podstatou byla informace o zdánlivě nemocných pacientech s dramatickou, ale věrohodnou lékařskou historií, kteří absolvovali nespočet návštěv u lékařů a v nemocnicích a hádali se s nimi, že jsou buď oni, nebo někdo jiný, často dítě, vážně nemocní. Pokud by se onen lékař držel zvyklostí, kdy jeho kolegové, například Alois Alzheimer nebo Burrill Bernard Crohn pojmenovávali nemoci po sobě, mohl se tento syndrom nazývat Asherova nemoc. Jenže se tak nestalo, protože Asher nechtěl spojovat své dobré jméno s pseudonemocí definovanou lžemi lidí, které považoval za „hysteriky, schizofreniky, masochisty nebo psychopaty nějakého druhu“. A tak pro své pojmenování hledal inspiraci v literatuře a narazil na Vyprávění barona Münchausena o jeho podivuhodných cestách a taženích v Rusku a název byl na světě.
Zdroj:
https://www.ndr.de/geschichte/koepfe/Baron-von-Muenchhausen-Ein-Page-wird-zum-Luegenbaron,muenchhausen280.html
https://www.smithsonianmag.com/history/the-18th-century-baron-who-lent-his-name-to-munchausen-syndrome-180984133/
https://omnibus.home.blog/2019/05/30/baron-munchhausen-the-truth-behind-historys-greatest-liar/
