Článek
Palác pochází z roku 1479 a je v současnosti nepřístupný. A možná je to tak lepší. Vzhledem k tomu, co všechno se v něm událo.
Budova jako taková má své kořeny v historii a hospodářských vztazích Benátské republiky a Východu. Benátky totiž měly silné vazby s Konstantinopolí, která byla v tehdejší době považovaná za centrum obchodu. Jenže v roce 1453 se Konstantinopol ocitla v rukou Turků. A vztahy mezi nimi a Benátčany byly nebo vlastně se spíš dá říct, že nebyly skoro žádné.
Jak Dario k paláci přišel
Na konci 70 let 15. století Benátčané vyslali do Konstantinopole tajemníka vévodství Giovanni Dariu, aby se pokusil uzavřít mírovou dohodu. Dario uspěl a navíc přivezl i mimořádně výhodné ekonomické smlouvy. Všichni ho považovali za hrdinu, dokonce dostal přezdívku zachránce vlasti. K ní mu Benátská republika věnovala i šlechtický titul, půdu a velkou sumu peněz. Dario se rozhodl, že si postaví palác a na jeho průčelí s výhledem na kanál Grande nechal vyrobit nápis „JOANNES DARIVS VRBIS GENIO“ což je něco jako Giovanni Dario v úctě městu.
Zlověstné spojení
Stavbou budovy pověřil v roce 1479 architekta a sochaře Pietra Lombarda . Když o pět let později zemřel, zdědila palác jeho dcera Marietta Dario a ten poté přešel na jejího manžela Vincenza Barbara, obchodníka s kořením, který již vlastnil palác v Campo San Vio. Palác zůstal v majetku rodu Barbaro až do první poloviny roku 1800, poté byl prodán arménskému obchodníkovi s drahými kameny, který zbankrotoval a po jeho smrti palác stále častěji střídal majitele.
Nepříjemné události, vlastně by se dalo říci až prokletí, se netýkaly jenom majitelů, kteří se do paláce rovnou nastěhovali, ale i těch, kteří bydleli jinde. Každému, kdo byl s tímto domem jakkoli spojen, se zkrátka stalo něco strašného. Samozřejmě začaly vznikat různé hypotézy o tom, co se v domě skutečně děje.
Říká se, že palác byl postaven na templářském hřbitově, objevila se i teorie, že jej negativně ovlivňuje talisman, který je umístěný na dveřích sousedního paláce. A pak také že se na tom místě protínají síly nejasného původu, nebo že se tam v minulosti odehrálo něco velmi ošklivého. A prý je dům stále obýván duchy předcházejících majitelů, i proto se řada pověrčivých Benátčanů tomuto místu vyhýbá doslova jako čert kříži. Další tvrdí, že při pohledu na budovu je zachvátí zvláštní pocit neklidu.
Krásný, ale prokletý
Architektonická krása paláce Dario doslova kontrastuje s nepříjemnými událostmi, které se staly bývalým majitelům a vysloužily domu přezdívku prokletý. Většina těch, kteří dům vlastnili, totiž spáchala sebevraždu nebo byla zavražděna, ale také strávili poslední roky života v chudobě, protože zbankrotovali. Vraťme se k onomu nápisu na fasádě, který zní JOHANES DARIVS VRBIS GENIO. Je to poděkování. Zajímavější je ovšem přesmyčka té věty, která jakoby odhalovala osud budoucích majitelů. Česky se pak dá přeložit asi jako Žiji pod zákeřnou ruinou.
Sám Giovanni Dario sice ztratil v posledních letech života vliv, ale zemřel přirozenou smrtí. Zato Marietta Dario, jeho dcera nejspíš spáchala sebevraždu nebo jí žalem puklo srdce, když násilnou smrtí zemřel její syn Giacomo. Ono toho na ni bylo dost, protože stejně nedobrovolně odešel z tohoto světa i její manžel Vincenzo Barbaro. V řadě majitelů se vyskytuje i obchodník Arbit Abdoll, který krátce po jeho koupi přišel o veškerý majetek a musel palác prodat za pouhých 480 liber anglickému historikovi Brownovi. Po čase byl ale i on nucen dům kvůli nedostatku financí na údržbu prodat, a to uherskému hraběti, který jej později prodal bohatému Irovi, ten francouzské hraběnce a jejímu příteli. Po válce pak palác získal americký miliardář Charles Briggs, jenže ten musel z města uprchnout, protože byl obviněný z homosexuality, která byla v té době trestným činem. Briggs se přestěhoval do Mexika, kde tragicky přišel o přítele.
Výhrůžky?
Ale to není všechno. Dům, jako by vyhrožoval dopředu těm, kteří by ho chtěli koupit. Příkladem může být třeba úspěšný tenorista Metropolitní opery Mario del Monaco. Ten jel v roce 1963 na obhlídku paláce, protože velmi uvažoval o jeho koupi. Jenže cestou měl vážnou autonehodu, ze které se vlastně už nikdy zdravotně nevzpamatoval. Od té doby totiž musel chodit na dialýzu. I když zemřel o mnoho let později, infarkt, kterému podlehl, souvisel se zdravotními problémy, které se táhly od zmíněné autonehody. Od koupě budovy pochopitelně ustoupil, navíc se dozvěděl o historkách, které o tomto paláci kolovaly.
Ovšem dalšímu kupujícímu, kterým byl hrabě Filippo Giordano delle Lanze to nevadilo. Možná proto, že byl také homosexuál, což na rozdíl předcházejícího majitele Charlese Briggse tajil, a tak si myslel, že se v domě se svými milenci schová a nikdo jej nebude obtěžovat. Jenže se tak trochu přepočítal, protože jeden z nich, jistý Raul Blasich, chorvatský námořník, ho zavraždil. Sám pak utekl do Londýna, kde zemřel násilnou smrtí i on.
Manažer The Who
Počátkem 70. let budovu koupil Christopher „Kit“ Lambert , manažer legendární britské rockové skupiny The Who, který tvrdil, že na kletbu, kterou dům sesílá na své majitele, vůbec nevěří. Jenže se dostal do finanční krize, k níž přispělo jeho zvýšené užívání drog. Pak se také rozhádal s kapelou a některým přátelům, kteří za ním přijeli do Benátek na návštěvu řekl, ať jdou spát jinam, protože v paláci jsou duchové. Nakonec dům raději prodal Fabriziovi Ferrarimu, benátskému obchodníkovi. A světe div se, ten zemřel o tři roky později. Přišel nový majitel, který se do domu přestěhoval spolu se svou sestrou, a co byste řekli. Dívka zahynula při podivné autonehodě, zatímco on zkrachoval a nakonec skončil ve vězení.
Koncem 80. let koupil budovu finančník Raul Gardini. Jenže se ocitl ve finanční krizi s následnými náročnými soudy a spáchal sebevraždu. Romantické a melancholické kouzlo budovy zaujalo filmového režiséra Woodyho Allena, který na konci 90. let projevil o palác zájem. Nakonec ale z koupě sešlo.
Chris Lambert, manažer The Who nebyl jediný, kdo z této skupiny přišel s domem do styku. V roce 2002 si totiž baskytarista The Who John Entwistle, bez ohledu na to, co se stalo s bývalým kolegou, pronajal palác na dovolenou. Zemřel týden po návratu na infarkt kvůli dávce kokainu, i když byl nějakou dobu těžce nemocný.
Znáte Cantervillské strašidlo?
Tuhle povídku napsal Oscar Wilde. Jde v ní o to, že se rodina Američanů nenechala odradit duchem na zámku Canterville a koupila ho. S nebohým strašidlem se vypořádali docela rychle. A jak to souvisí s Pallazo Dario? Stejně. Lze totiž dohledat informaci, že posledním majitelem paláce je jakási skupina Američanů, kteří ho dávají do pořádku. Tak doufejme, že se jim všechny ty zlé věci vyhnou a s případným duchem nebo duchy Pallazo Dario se nějak rozumně domluví…
Zdroj:
https://imagesofvenice.com/palazzo-dario-a-strange-curse/
https://www.historyhit.com/locations/palazzo-dario/
https://www.atlasobscura.com/places/palazzo-dario
