Otec moderního safari Digby bojoval ve druhé světové válce s deštníkem. Úspěšně

Hned na začátku je třeba zdůraznit, že Allison Digby Tatham-Warter nebyl blázen, jenom si dokázal poradit v leckdy napjatých situacích, kdy jemu a jeho vojákům šlo o život. Narodil se v roce 1917 během první světové války, ve které sloužil jeho otec. Ten dostal v zákopech zásah plynem. Sice ho přežil, ale na následky otravy předčasně zemřel. Když se měl Digby rozhodnout, co bude v životě dělat, na výběr jeho povolání měla velký vliv otcova vojenská kariéra, proto absolvoval Royal Military College v Sanhurstu.

První místo dostal v Indii. Jenže to nebylo nic pro něj, protože měl hlavně střílet tygry a lovit divoká prasata. Takový život ho za krátko omrzel. Chtěl zažít nějakou skutečnou akci, proto požádal o převelení k některému z výsadkových pluků v Evropě, kde v té době zuřila druhá světová válka. Nakonec převzal velení roty A, 2. praporu. S ní se brzy zapojil do operace Market Garden, největší vzdušné operace v historii. Tahle mise byla připravena s cílem zmocnit se mnoha strategicky důležitých mostů v Nizozemsku, což by spojencům umožnilo oporu nad řekou Rýn a možnost obejít německou obrannou linii známou jako Siegfriedova linie. V případě úspěchu se předpokládalo, že válka skončí do Vánoc 1944.

Během výcviku k této operaci si sedmadvacetiletý Digby vydobyl pověst inovativního velitele s chladnou hlavou a jízlivým smyslem pro humor. Jeho reputace dosáhla nových výšin poté, co se mu jednou podařilo obstarat americké letadlo Dakota a odvézt všechny důstojníky své roty z jejich základny v Lincolnshire na party v londýnském Ritzu.

Digby, který se nebál neortodoxních metod, naučil své muže používat polnici, nástroj známý z napoleonských válek. Měl k tomu důvod. Nedůvěřoval rádiovému spojení, věřil, že polnice jsou daleko spolehlivější. Dobře udělal, protože vysílačky během zmíněné operace skutečně selhaly. Digbyho muži tak vzali porouchané komunikační zařízení s nadhledem a svou polohu označovali polnicemi, což jim umožnilo snadnější manévry.

Digby sám se navíc rozhodl vyrazit do bitvy s deštníkem, pro něj užitečným identifikačním nástrojem. Šlo o to, že často zapomínal vojenská hesla a každému tak muselo být jasné, že ten zatracený blázen s deštníkem může být jenom Angličan.

Dne 17. září 1944, odpoledne Digby a jeho muži vyskočili s padáky nad Holandskem a přistáli v určené zóně výsadku, asi 7 mil západně od Arnhemu. První část jejich mise proběhla podle plánu. Rota A se plížila rezidenčními zahradami, takže kolem nacistů, pochodujících po hlavních ulicích, proklouzla bez úhony. Do večera jenom s několika ztrátami na životech dobyli severní konec Arnhemského mostu. Podařilo se jim zajmout a zabít desítky německých vojáků, včetně mnoha příslušníků SS.

Minometná palba v kombinaci s několika hořícími kamiony znamenala, že most byl neprůjezdný, takže 2. prapor se schoval a čekal na zálohu, než se pokusí celý most dobýt. Nefungující vysílačky nahradily zmíněné polnice. Jenže jenom zčásti, protože ztráta rádiového spojení znamenala, že Digby a jeho vojáci netušili, že pomoc v dohledné době nedorazí.

I když Němce útok nejdřív zaskočil, netrvalo dlouho a celou situaci měli znovu pod kontrolou. Brzy se po mostě směrem k Digbymu a jeho mužům valila tanková divize. Ten se nenechal zastrašit a zavelel k útoku. S pistolí v jedné ruce, deštníkem v druhé a s buřinkou, která dokreslovala jeho anglický původ. Asi netřeba dodávat, že Britové německý útok úspěšně odrazili.

Digby prý svůj deštník ovládal doslova s ničivou silou. Při jedné příležitosti jej prostrčil pozorovacím průzorem německého obrněného vozu a zneškodnil řidiče. Tím ovšem práce s deštníkem zdaleka nekončila. Poté, co si Digby všiml, že otec Egan, který se s nimi účastnil boje, se dostal do nepřátelské palby, vytasil deštník a přispěchal mu na pomoc. Údajně se k němu připlížil, deštník roztáhl, schoval ho za něj a pak kaplana dostal do bezpečí.

Smysl pro anglický suchý humor projevil i ve chvíli, kdy jeho kolega poručík Barnett poznamenal cosi o nesmyslné výzbroji, myslel tím tedy onen deštník, na což Digby opáčil, a co když bude pršet.

Digbyho chladnokrevný přístup a nadhled povzbudil jeho kolegy na další čtyři dny. Vlastně dokud jim konečně nedošly náboje. Když vysílačky znovu začaly fungovat, muži zjistili, že jsou skutečně sami. Bez úlevy v dohledu a střeliva Digby vyslal poslední rádiovou zprávu: „Došla munice, Bůh ochraňuj krále“. Nedlouho poté padli do zajetí. Jelikož Digby utrpěl během bitvy několik menších zranění, byl poslán do nedaleké nemocnice. Tam ovšem nezůstal dlouho. Jakmile ošetřovatelé odešli z jeho pokoje, vylezl spolu se svým zástupcem kapitánem Tonym Frankem z okna a utekli. Po té se ukryli na nedalekém statku a následně se spojili s nizozemským odbojem.

Brzy zjistili, že se po kraji potuluje celkem dost britských vojáků, kteří unikli zajetí nebo hledají nějaké spojení. Místní odboj Ede měl docela dost práce s tím, aby všechno udržel pod pokličkou a našel jim úkryty a vlastně i další krytí. Jeden ze členů, Bill Wildeboer, který měl všechno na starosti, se Digbyho zeptal, jestli by mu nepomáhal s koordinací vojáků. Digby se přestěhoval k němu a ukrýval se v zemljance na jeho pozemku.

Sehnali mu jízdní kolo, čisté civilní oblečení, ostříhali ho a vybavili padělanými doklady. Stal se z něj Peter Jansen, hluchoněmý syn právníka z Haagu. A Digby se se stejnou chladnokrevností, jakou předváděl v bojích, každý den projížděl krajinou na kole a potkával se s desítkami ukrytých kolegů parašutistů.

Oblast se sice hemžila Němci, ale ani jednou ho nezastavili nebo vyslýchali. Díky svému ležérnímu chování a vysokému sebevědomí působil zcela přirozeně, takže nikdy nikoho nenapadlo ho podezřívat.

Odbojové vedení zařídilo Digbymu vysílačku, aby se mohl spojit s britskou rozvědkou v Anglii. Během nadcházejících týdnů se domluvil s RAF a vyžádal pro své muže zásoby a vybavení. Na předem určených místech pak vyzvedl zbraně a střelivo. Zpočátku bylo v plánu vytvořit skryté síly za nepřátelskými liniemi, vynořit se a zaútočit na německé cíle, aby pomohli případným budoucím pokusům spojenců o překročení Rýnu. Nakonec to ale byl Digby a jeho muži, kteří se snažili uniknout přes nepřátelské linie zpět na domácí území.

Evakuace vešla ve známost jako operace Pegasus a Digby hrál klíčovou roli v její organizaci a provedení. V noci na 22. října 1944 přišel souhlas k operaci. V časných ranních hodinách 23. října všech 138 mužů, kteří se vydali překročit Rýn, misi úspěšně splnilo, což byl famózní úspěch. Nejenom za tuto operaci, ale také za bitvu u Arnhemu byl Digby oceněn řádem za vynikající službu.

Po krátké službě v Palestině a Keni odešel do důchodu, aby řídil dva velké statky, které koupil právě v Keni. Říká se o něm, že je otcem moderního safari, protože navrhl svým hostům myšlenku střílet zvířata blesky fotoaparátů a nikoli zbraněmi.

Digbyho skvěle zobrazil i film Richarda Attenborougha z roku 1977 o porážce spojenců u Arnhemu, A Bridge Too Far neboli Příliš vzdálený most. Digby zemřel v roce 1993 v pětasedmdesáti letech ve svém domě v Keni. Jeho duch ale zůstal na stříbrném plátně. Navždy.

Zdroj:

https://www.pegasusarchive.org/arnhem/tatham_warter.htm

https://redcoathistory.com/2024/09/17/arnhems-umbrella-major-the-insane-bravery-of-digby-tatham-warter/

https://airborneforcesriders.com/the-man-with-the-umbrella/