Pařížský Spiderman: nejdřív trénoval mezi hroby, pak spáchal loupež století

V osmdesátých letech minulého století tohle místo přitahovalo milovníky rockové muziky, kteří se scházeli u hrobu Jima Morrisona, ale také drogové dealery nebo různé gangy. Ve stejné době tam se svou partou chodil i jistý Vjeran Tomič. Nejspíš právě tady získal schopnosti, které se mu později náramně hodily. Fascinovaly ho totiž zdejší hrobky, ale trochu jinak, než byste čekali. Nezajímalo ho, co je uvnitř. Jenom po nich rád šplhal, přeskakoval z jedné na druhou a učil se vybírat zatáčky přes náhrobky. Jinými slovy, Tomič si s kamarády udělal z tohoto legendárního hřbitova parkourové hřiště.

Nejprve je třeba říct, že se Vjeran sice narodil v Paříži, ale bosenským přistěhovalcům. Ještě když byl malý, jeho matka onemocněla a otec ho poslal k babičce do bosenského Mostaru. Už tam tenkrát přelézal kamenné mosty s lehkostí, šikovností a samozřejmě beze strachu. A v deseti letech spáchal svou první loupež. Vloupal se do knihovny v Mostaru a to tak, že prolezl oknem umístěným necelé tři metry nad úrovní ulice. Ukradl dvě knihy, obě několik set let staré. Naštěstí z toho nic nebylo, jelikož se o krádeži dozvěděl starší bratr jeho kamaráda a šel je vrátit. Později na otázku novinářů, jak to, že se dokázal v tomhle věku vyšplhat tak vysoko, Tomič odvětil, že to bylo tak samo od sebe…

Když bylo Tomičovi 11 let, jeho dětství skončilo, protože ho rodiče odvezli zpátky do Paříže. I přes chaotické rodinné zázemí se Vjeranovi dařilo ve škole a taky vynikal ve sportu. Jako teenager se začal zajímat o kreslení a ve volném čase se rád sám procházel ulicemi Paříže. Jednoho dne se zatoulal do Tulerijských zahrad. Tam si všiml, že lidé postávají před něčím, co vypadalo jako skleník. Bylo to Musée de l’Orangerie umístěné v bývalé oranžérii.

Stavba vznikla v roce 1852 a pomerančovníky nahradilo impresionistické a postimpresionistické umění. Tomič vešel dovnitř. Muzeum je sice nejvíc známé Monetovými malbami leknínů, ale jeho uchvátilo Renoirovo ztvárnění šťastného dětství: děti si hrají s figurkami, cvičí na klavír, mazlí se s matkami. Podle Tomiče Renoir použil svůj štětec k vytvoření „paralelního vesmíru“ – jakési kouzelné verze ponurého pařížského života, který znal on. Pohled na tyto obrazy ho doslova zasáhl.

Vrátil se domů a vyprávěl matce o tom, co zažil. Svěřil se jí, že by chtěl malovat, že vlastně nic jiného nemá smysl a všechno ostatní by byla jenom ztráta času. Ta nebyla proti, zato otec se s ním nemazal. Prohlásil, že ho malování neuživí a naléhal na něj, aby šel pracovat k němu do garáží. Vjeran to odmítl a dokonce přemýšlel, že uteče z domova.

Někdy v té době s kamarády objevil již zmíněný hřbitov Père-Lachaise, a když poblíž našli opuštěné skladiště, začali se tam scházet. Tomič chodil do školy jen občas, spolu s ostatními kluky se živil drobnými krádežemi. Kořist pak prodával na bleším trhu u Porte de Montreuil. Všichni taky začali lézt po vysokých hřbitovních zdech, což jim umožnilo proniknout do přilehlých bytových domů, kde rovněž kradli.

Časem začal Tomič vykrádat byty v bohatších čtvrtích. Jeho lezecké schopnosti se neustále zlepšovaly, takže v osmnácti letech dokázal poměrně snadno vyšplhat na fasádu vícepatrové budovy. Obvykle pracoval sám, šplhal po zdech, skákal ze střechy na střechu a pečlivě vybíral vstupy do bytů. Uvnitř hledal hlavně šperky, protože se snadno prodávaly, a za slušné peníze. Ani ne za dvě hodiny si dokázal nakrást tolik, že mu prodej zboží umožnil žít půl roku na Francouzské riviéře. Z okradených na něj určitě nerad vzpomínal francouzský jazzový zpěvák Henri Salvador a egyptská královská rodina.

Poměrně zajímavé je Tomičovo know-how. On se totiž často do vytipovaného bytu hodněkrát vracel, aniž by si něco vzal. Hledal totiž nejdražší kousky. Tuhle strategii si osvojil v roce 2004, když vykrádal byt návrháře Philippa Starcka. Ten k tomu později pro jeden bulvární plátek poznamenal: „Nikdy jsem o svém zloději nevěděl, ale vždy jsem měl respekt k jeho stylu a obdiv k jeho drzosti. A vlastně i jakýsi druh intimní náklonnosti poté, co jsem zjistil, že s námi prakticky několik dní žije v bytě a tráví čas řezáním do mé malé ubohé bezpečnostní schránky, aniž by nás rušil.“

Jednou se Tomič, prchající před policií přes pařížské střechy, schoval do prázdného bytu v jakémsi bytovém komplexu. Když už tam byl, rozhodl se, že si vezme všechny šperky, které najde. Co se ovšem nestalo. Domů se vrátil majitel. Vjeran nelenil a rychle se schoval do skříně. Jenže chlápek si přivedl dámskou návštěvu. A teď si představte našeho zlodějíčka sedícího ve skříni a přinuceného poslouchat, jak obyvatelé bytu dovádějí v posteli. V nedobrovolném azylu musel setrvat až do doby, než oba usnuli.

Jednou Tomič projížděl předměstím Paříže a došel mu benzín. Navíc zjistil, že si doma zapomněl peněženku. Nevěděl nic lepšího, než že z kufru vyhrabal plastovou pistolku a vyrazil do pekárny. Zkuste odporovat, když nevíte, jestli to náhodou nevystřelí. Prodavači tak raději vysypali kasu a mohlo se tankovat. Jenže svědek z pekárny nahlásil policii poznávací značku Tomičova auta. Podle ní ho pochopitelně snadno našli. Následující rok se pak na střechy díval na státní útraty skrz zamřížované okno.

V roce 2004 se Tomič prostřednictvím jiného zloděje seznámil s jistým Jeanem Michelem Corvezem, padesátiletým podnikatelem, který, kromě jiného, vlastnil nedaleko Bastily malou galerii. Během několika let Vjeran prodal Corvezovi kradené zboží v hodnotě zhruba devadesáti tisíc eur, včetně šperků, zlata a obrazu od holandského malíře Johana Jongkinda. Corvez věděl, že Tomič často vykrádá byty bohatých lidí, a tak mu dal seznam umělců, které preferovali jeho klienti. Šlo o taková jména jako Chagall, Klimt, Léger, Modigliani, Monet, Pissar nebo Warhol. Corvezův vztah k Tomičovi došel tak daleko, že ho často káral za to, že se špatně stravuje a dokonce po něm vyžadoval, aby pravidelně cvičil a mohl tak bez problémů lézt.

Při jedné Tomičově návštěvě mu Corvez připomněl, že by měl rád Fernanda Légera, a jedním z obrazů v muzeu moderního umění, kam Vjeran rád chodil, bylo právě Légerovo „Zátiší se svícnem“. Když byl obraz naposledy zapůjčen do jiného muzea, pojistili ho na čtyři miliony eur, ale jeho tržní cena byla pravděpodobně mnohem vyšší. Corvez nabídl Tomicovi čtyřicet tisíc euro. Ten sice váhal, ale po pár dnech začal plánovat loupež.

14. května 2010 se v noci přikradl k oknu muzea, které směřovalo k promenádě, na níž se během dne shromažďovali skateboardisté. Kolem třetí hodiny spatřil hlídače při jeho pravidelné obchůzce chodbami muzea. Jakmile odešel, Tomič vytáhl z batohu kus tmavé látky a zavěsil ho jako závěs na vnější stranu okna, aby se přikryl. Pak se pustil do práce, která mu trvala šest nocí. Nejprve potřel okenní rám kyselinou odstraňující barvu, čímž odhalil hlavu každého šroubu. Poté, po nanesení dalšího roztoku, odstranil šrouby a otvory vyplnil hnědou modelínou, která ladila s barvou rámu okna. Byl to pečlivý proces a Tomič nespěchal.

Několik hodin před svítáním 20. května se Tomič vrátil na místo. V batohu měl tentokrát dvě přísavky, kterými tiše vyndal okenní tabuli. Další překážkou byla mříž se zámkem. Ten zlikvidoval s pomocí nůžek na kov. Rychle vešel do muzea, přitom se vyhnul několika funkčním detektorům pohybu. Pak odešel a ukryl se na břehu Seiny, kde čekal patnáct minut, aby se ujistil, že nespustil tichý poplach.

Po té se vrátil dovnitř, našel Légerův obraz, sundal ho ze zdi a vyndal z rámu. Měl vše, pro co přišel. Jenže pak se zadíval na Matissův obraz Pastorále. Fauvistické plátno z roku 1905 zobrazuje tři odpočívající bledé akty, zatímco čtvrtá postava, vyvedena v bronzových tónech, hraje na flétnu.

A právě v tu chvíli se opět projevila Tomičova fascinace výtvarným uměním. Na obraz se nedíval jako na obyčejné plátno, ale viděl v něm hlubokou živou krajinu, vzpomínal později. Měl pocit jakéhosi nepopsatelného okouzlení a obraz sundal ze zdi.

Pak si všiml Modiglianiho „Ženy s vějířem“, portrét umělcovy múzy a posedlosti Lunie Czechowské. Tomic se upnul na obraz, který znázorňoval Czechowskou ve žlutých šatech s mírně přivřenýma očima. Připadala mu živá, fascinující. Tak ukradl i ji. A pak ještě Holuba s hráškem od Picassa a Olivovník od George Braquea. Plátna odnášel nadvakrát. Později dal Corvezovi objednaného Légera a další tři obrazy si u něj schoval.

Už koncem dne noviny po celém světě informovaly o ukradených dílech. Jejich hodnota byla odhadnuta na více než sto milionů dolarů. Francouzská elitní policejní jednotka Brigade de Répression du Banditisme zahájila vyšetřování a brzy našla svědka, skateboardistu Gorana Radosavueviče. Ten policistům řekl, že několik dní před loupeží viděl na promenádě před muzeem podezřelou postavu: bělocha, svalnaté postavy s oválným obličejem a hranatou čelistí. Podotkl, že rozhodně neměl dojem, že by dotyčný pozoroval cvrkot, ale spíš, že si prohlížel zeď muzea a rozmístění oken.

Když si šel Tomič ke Corvezovi později vyzvednout finanční odměnu, dostal až paranoidní strach, že ho policisté sledují. Jakmile mu Corvez předal krabici od bot se čtyřiceti tisíci eury v malých bankovkách, popadl ji a zavolal si taxi. Neodvážil se jet metrem ani se nechtěl příliš pohybovat na ulici, protože se bál bezpečnostních kamer. Nejel domů, ale k ženě, kterou znal, protože měl strach, že ho policisté v jeho bytě dostihnou.

Asi půl roku po loupeži měla policie k případu stále málo stop. Vyšetřování se rozjelo až na základě anonymního tipu na zloděje a také informátor zmínil Tomičovo jméno. Policie porovnala jeho fotografii s popisem, který poskytl skateboardista, a dospěla k závěru, že se pravděpodobně shodují. 7. prosince následovali Tomiče do Centre Georges Pompidou, kde se nachází jedno z největších muzeí moderního umění v Evropě, a pozorovali ho, jak studuje nouzové východy. O den později ho sledovali, když si kupoval dvě přísavky, lepidlo a pár stavebních rukavic.

Jenže u toho zůstalo, protože Tomič nějak vytušil, že mu je policie na stopě a zabalil to.

10. prosince detektivové zavolali Tomičovi a hovor spadl do hlasové schránky. Ozval se drzý pozdrav: „Pokud si chcete koupit obrazy nebo umělecká díla nebo výjimečné šperky, neváhejte mě kontaktovat.“ A pokračoval: „Mezi mnoha obrazy je pět extrémně drahých.“

Z odposlechu detektivové zjistili, že Tomič slíbil pomstu každému, kdo se k němu přiblíží až moc. Dokonce vyhrožoval, že takový člověk dostane kulku do hlavy. Jak plynuly měsíce, Tomič začínal být podezřívavý vůči všem stále víc a hlavně vůči Corvezovi. Zkoušel mu volat, ale zjistil, že jeho číslo již není v provozu. Jednoho dne na sebe narazili na Gare de Lyon. Corvez vypadal zsinale a nezdravě a zastavil se, až když se ho Tomič zeptal na stav obrazů. Tomičovi tvrdil, že Légera prodal. Nebyla to pravda. Klient mu za něj sice zaplatil osmdesát tisíc eur a odnesl si ho domů. Jenže o dva dny později, zjevně otřesený mediální pozorností kolem krádeže, Corvezovi obraz vrátil a dokonce ani nechtěl zpět peníze.

Nakonec, několik měsíců po krádeži, Corvez našel kupce pro Modiglianiho, jistého Jonatana Birna, třiatřicetiletého hodináře s diplomem z dějin umění ze Sorbonny. Birn měl malý obchod v Marais. Když Corvez Birnovi obraz ukázal, ten ho okomentoval slovy, že se sice jedná o mimořádný kousek, ale pochybného původu. Nakonec souhlasil, že jej od Corveze odkoupí. Z jeho výroku se dá soudit, že pochopil, že jde o kradenou věc. S obrazem zacházel dost opatrně a dokonce ho umístil do bezpečnostního trezoru banky Crédit du Nord. Corvez se s ním nakonec domluvil i na tom, že si u něj uloží další čtyři obrazy, protože Birnův obchod měl propracovaný poplašný systém. Oba žádnou velkou schovku nevymýšleli a plátna zcela jednoduše šoupli za skříň.

Ještě na jaře 2011 se stále nic nedělo, a francouzská policie stále nikoho nezatkla. V květnu pak anonymní zdroj vyšetřovatelům prozradil, že ukradené obrazy stále vlastní Corvez. Vyšetřovatele také varoval, že Corvezovi jde pouze o to, aby je dobře prodal, ale pokud by cítil, že mu hoří koudel víte kde, tak by ty obrazy mohl zničit.

Při setkáních s Tomičem se Corvez choval stále víc nervózně, což milého Spidermana pochopitelně nijak neuklidnilo. Překupník ho navíc požádal, aby mu už žádné obrazy nenosil, protože neví, co s nimi má dělat. Jenže Tomič dost nutně potřeboval peníze. A tak dal jednou Corvezovi do zástavy malý diamant. Na něj si od něj vypůjčil čtyři sta eur. Ty mu samozřejmě nestačily, takže dalším krokem byla nová loupež.

Když se jednou procházel po Avenue Montaigne poblíž kanadské ambasády, všiml si stylového duplexu. Požárním schodištěm vylezl na vrchol budovy o tři domy dál. Přešel ze střechy na střechu a pak se s lanem spustil do bytu. Uvnitř našel sbírku hodinek a několik cenných uměleckých děl, včetně Pissarra. Obraz zobrazující muže, který na poli sklízí pšenici, byl sice krásný, ale daleko více ho zaujal krokodýlí kufřík s falešným dnem a vedle něj pouzdro na zbraň. Jenže už neměl moc času, takže se tam musel vrátit jindy. Byl si jistý, že se v tom bytě skrývají ohromné cennosti. Tak se tam neustále vracel a prohledával pokoje, jenže nic nenašel. Po svém zatčení se nechal slyšet, že se do toho bytu vloupal celkem patnáctkrát.

V noci 12. května 2011 navštívil duplex znovu, tentokrát prohledával skříň. Všiml si podivně vyhlížejícího šedého šroubu zapuštěného do dřeva. Byl to odnímatelný panel. Za ním našel trezor. Otevřel jej a našel jen několik prázdných sáčků. Takže opakované vloupání bylo k ničemu. Odnesl si alespoň zmíněné hodinky a Pissarův obraz.

V té době už policisté sledovali každý Tomicův pohyb. Brzy ho zatkli a v jeho bytě provedli domovní prohlídku. Při ní našli kořist z duplexu a řadu vybavení potřebného k vloupání, včetně horolezeckého postroje a háku. Při následném výslechu se Tomič přiznal nejen k vloupání do duplexu, ale také k loupeži v muzeu. Jeho právník David-Olivier Kaminski k Tomičově přiznání poznamenal. „Jakkoli je Vjeran chytrý, nemohl ignorovat skutečnost, že pokud by se nepřiznal, musel by lhát hodně dlouho a být ve svých výpovědích velmi přesný a konzistentní. Navíc rychlé přiznání, zní do určité míry jako pokání a je to i polehčující okolnost.“

Anaïs Trubuiltová, žalobkyně v případu ale prohlásila, že Tomičovo přiznání spíš bylo řízeno jiným impulsem. Podle ní je Tomič na svou práci velmi hrdý a ať to zní jakkoli, je v ní skvělý. Soudem jmenovaný psycholog dospěl k podobnému závěru a poznamenal, že Tomic se označil za „vizionáře“.

Zhruba ve stejnou dobu, kdy policie zatkla Tomiče, detektivové provedli razii v Corvezově galerii a Birnově obchodě s hodinkami, ale obrazy z muzea nenašli. Birn později tvrdil, že ty obrazy v hodinářství během prohlídky byly a jak už víme, ukryté za skříní, jenom si jich policie nevšimla. Jenom pro připomenutí, jednalo se o čtyři kousky, protože podle Modigliani byl údajně stále v sejfu v bance Crédit du Nord.

Birn tvrdil, že krátce po razii získal od Corveze Modiglianiho a pak jej spolu se zbývajícími čtyřmi obrazy zničil a jejich zbytky vyhodil do odpadkového koše před hodinářstvím.

Když došlo k zatčení Birna s Corvezem, Tomič se zoufale snažil získat informace o osudu obrazů. Dokonce se pokusil promluvit si s Birnem, který byl ve stejném nápravném zařízení. Později ale Tomič soudci řekl, že se s ním Birn vůbec nechtěl bavit a dokonce chtěl, aby mu zakryli okno do cely a Tomič tam nemohl nahlédnout.

Tomič s Corvezem a Birnem byli souzeni společně. Soud začal 30. ledna 2017 u vrchního soudu v Paříži a zúčastnily se ho desítky francouzských novinářů. Ti z Tomiče udělali celebritu. Dali mu přezdívku Spiderman a nejspíš i díky nim si ho veřejnost velmi oblíbila.

Corvez dostal sedm let, Birn šest a Tomič osm. Všichni tvrdili, že neví, kam se obrazy poděly.

Dalo se čekat, že poutavý příběh osamělého lupiče Spidermana zaujme filmaře. Zpracování jeho příběhu se ujal režisér Jamie Roberts pro streamovací platformu Netflix. No a pokud by vás zajímalo, co Tomič ve vězení dělá, tak se učí malovat, kreslí černobílé obrázky. Až vyjde z vězení, možná z nich, vzhledem ke své slávě, bude alespoň nějakou dobu žít. Mělo by to být už letos. Na svobodě by si prý rád otevřel sochařský ateliér, v němž by chtěl tvořit vlastní umění. Tak třeba se proslaví i skutečnou tvorbou a ne jenom největší krádeží uměleckých děl v historii.

Použité zdroje:

https://www.bbc.com/news/world-europe-39031690
https://www.france24.com/en/20170220-spiderman-thief-eight-years-prison-museum-paris-picasso

https://www.netflix.com/cz/title/81446275

https://www.lemonde.fr/police-justice/article/2017/02/20/huit-ans-de-prison-pour-un-voleur-de-tableaux-de-maitres-a-paris_5082520_1653578.html

https://www.leparisien.fr/paris-75/paris-75016/casse-du-musee-d-art-moderne-de-paris-le-jugement-attendu-ce-lundi-19-02-2017-6694086.php

https://www.lefigaro.fr/actualite-france/2017/02/20/01016-20170220ARTFIG00170-huit-ans-de-prison-pour-le-voleur-des-tableaux-du-musee-d-art-moderne-de-paris.php