Článek
Německý hrad Colditz, postavený v 11. století saskými kurfiřty, nacisté využívali k umístění válečných zajatců z řad spojeneckých důstojníků, konkrétně věčných útěkářů. Na příchozí čekala rozlehlá gotická stavba se sedmi sty místnostmi, umístěná na útesu vypínajícím se nad stejnojmenným městem.
Potížisté
Do Colditzu nepřijížděl jen tak někdo. Nacisté zde shromažďovali problematické jedince, kteří si z jiných táborů nesli stigma útěkářů. Byli totiž přesvědčeni, že Colditz je místo, ze kterého neunikne nikdo. Jenže tenhle názor měl dvě trhliny. Jednou byl fakt, že hrad spíš připomínal Potěmkinovy vesnice. Na první pohled mohutný, ponurý a neproniknutelný. Na ten druhý šlo o místo plné bezpečnostních děr, kudy by prošel i slon.
Důstojnický tábor se zvláštním statusem
Je třeba zmínit, že se jednalo o důstojnický tábor. Ty měly podle Ženevské konvence zvláštní status, protože se muselo s důstojníky zacházet lépe než s obyčejnými vojáky. Ženevská konvence jim také zajišťovala vojenské sluhy, kteří se o ně měli starat, což obnášelo například leštění bot, přípravu jídla nebo koupele.
Vězni vycházeli s německými dozorci různě. Někteří dobře, ale jiní se snažili dávat najevo odpor k Němcům mnohdy značně propracovaným způsobem. V tomto ohledu vynikali zejména britští důstojníci. Ti jednou objevili ve zdi vosí hnízdo. Týdny je chytali, dávali do krabiček od zápalek a opatrně jim na nohy připevňovali cigaretové papírky s nápisem Deutschland kaput. Pak během jednoho ranního nástupu otevřeli všichni na znamení krabičky od zápalek a stovky velmi rozzuřených vos nesoucích protiněmecká hesla se vznesly k nebi nad Colditzem. Že přitom stačily poštípat spoustu lidí, asi netřeba dodávat.
Národnostní babylon
V Colditzu se nacházela řada národností, od polských, francouzských nebo belgických, přes holandské, britské a nakonec i americké zajatce. Technicky to sice byli všichni spojenci, ale ve skutečnosti si ne zas až tak rozuměli a nešlo pouze o jazykovou bariéru. To se zpočátku týkalo zejména jejich pokusů o útěk, kdy jedna skupina při snaze dostat se hradu narážela na další. Došlo to tak daleko, že dokonce založili únikový výbor, který koordinoval útěky.
Útěkáři
Pokusů o útěk z Colditzu bylo hodně zejména v prvních letech. Nestačilo ale jenom uniknout z tábora, bylo třeba se dostat z Německa a to bývalo v mnoha ohledech podstatně těžší.
Jedním z nejznámějších se stal útěk Aireyho Neavea, který později uspěl jako jeden z hlavních poradců Margaret Thatcherové. Nejdřív je třeba zmínit, že si vězni založili v jedné části Colditzu divadlo. Pod jeho podlahou byl volný prostor a Neave s kolegou vymysleli, že se do něj dostanou a odtud projdou tunelem až ke dveřím do německé strážnice. Aby jim útěk vyšel, dokonce si vyrobili falešné německé uniformy, které byly prakticky nerozeznatelné od pravých. Stalo se. Došli ke dveřím do strážnice, odemkli ji a vyrazili za svobodou. Přešli přes příkop, po malé cestičce, kolem kasáren, přelezli zeď a dostali se ven. Podařilo se jim bezpečně se dostat do Švýcarska a Neave pak přes Francii, Španělsko a Gilbraltar doputoval až do Anglie.
Jízda v matraci
Krátce po své internaci britský důstojník Allan zjistil, že Němci stěhují z hradu do jiného tábora pár matrací. Na nic nečekal, francouzským důstojníkům, kteří zajišťovali stěhování, dal vědět, že jedna z matrací bude o něco těžší. Pak se oblékl do uniformy Hitlerjugend a nechal se zašít do jedné z matrací. Naložili ho na náklaďák, odvezli do města a vyložili v opuštěném baráku. O několik hodin později, když už bylo kolem něj jenom ticho, se z matrace dostal, oknem vylezl do zahrady a dál po silnici mířil ke svobodě. Konkrétně do Vídně, kam to měl necelých dvě stě kilometrů. Cestou mu zastavil vůz vysokého důstojníka SS a ten mu nabídl svezení. Allan později vyprávěl, že to byl jeho nejděsivější okamžik života. Později ve Vídni ale zjistil, že na cestu do Polska, kam se chtěl dostat, nemá dost peněz. A také byl hladový a po cestě vyčerpaný. Nakonec usnul v parku, kde po probuzení zjistil, že nemůže chodit. Nakonec ho příslušné orgány vrátily zpátky do Colditzu, kde strávil další tři měsíce na samotce.
Únik s pomocí kluzáku
Tohle byl nejambicióznější pokus o útěk z Colditzu. S myšlenkou odletět s kluzákem přišli dva britští piloti. Bylo rozhodnuto sestavit stroj ve spodním podkroví nad kaplí hradu, protože střecha nad ní byla z pohledu Němců zakrytá. Rovněž se na ní dala postavit dráha ze stolů a kluzák měl být vypuštěn s pomocí kladkového systému. Počítalo se, že přeletí blízkou řeku Mulde.
Vězni postavili falešnou zeď, aby skryli prostor v podkroví, kde pomalu stavěli kluzák z ukradených kusů dřeva. Protože Němci byli zvyklí prohledávat podzemí a prohlížet tunely a nikoli hledat „nahoře“, vězni se cítili poměrně v bezpečí. Přesto však vytvořili elektrický poplašný systém a rozmísťovali hlídky. Konstrukce se vyráběla z roštů postelí a jakýchkoli dalších kusů dřeva, které váleční zajatci získali. Byly potřebné i ovládací dráty, ty vězni vyrobili z elektrického vedení, které odcizili v nepoužívaných částech hradu. Vymyšlené to měli dobře, jenom jim to trvalo poněkud déle. Než stačili kluzák dokončit, skončila válka.
Nebylo to tak růžové
I když pobyt v Colditzu mohl vypadat jako „dovolená“, nebylo tomu tak. Vězni se sice dokázali proti dozorcům semknout, ale mezi jimi samotnými panovala celkem řevnivost. S narůstajícími útěky také Němci dělali všechno pro to, aby jim zamezili. Jednou z cest bylo i odesílání vězňů do mnohem horších táborů, které se rovnaly rozsudku smrti.
Zdroj:
https://beta.nationalarchives.gov.uk/explore-the-collection/explore-by-time-period/second-world-war/escaping-colditz/
https://blog.nationalarchives.gov.uk/escape-from-colditz/
https://en.wikipedia.org/wiki/Attempts_to_escape_Oflag_IV-C
https://www.britannica.com/topic/Colditz-Castle
