Záhada zamčeného pokoje, která měla jednoduché vysvětlení

Hlavním hrdinou tohoto případu, který se odehrál v roce 1929 a vešel do dějin kriminalistiky, je jistý Isidore Fink, tichý a nenápadný majitel malé prádelny v New Yorku. Protože čtvrť, ve které bydlel, nebyla právě bezpečná, býval možná až přehnaně opatrný. Zejména, když pracoval dlouho do noci, pouštěl do své provozovny jenom lidi, které osobně znal. Dne 9. března pral dlouho do večera a do svého bytu, který byl připojený k prádelně, se vrátil ve čtvrt na jedenáct. Jenže už v půl jedenácté uslyšela Finková sousedka Locklin Smithová, která bydlela v zadní části nájemního domu, rámus nesoucí se z Finkova bytu. Znělo to jako rvačka, což ji samozřejmě rozrušilo a běžela pro pomoc.

Na ulici potkala hlídkujícího policistu a požádala ho, aby šel zkontrolovat, co se u Finka děje. Policista zkusil otevřít vchodové dveře, jenže byly zamčené s klíčem v zámku zevnitř. Zkusil zadní dveře, ale ty byly také zamčené zevnitř a s klíčem v zámku. Pak zkusil okna. I ta byla zevnitř zajištěná proti otevření. Neexistoval žádný způsob, jak by případný násilník mohl zmizet z místa činu a ještě přitom zamknout zevnitř. Prostě záhada. Navíc i okna byla příliš malá na to, aby se jimi protáhl dospělý člověk. Policista se sousedky zeptal, jestli nezná v okolí nějaké malé dítě. Ta měla u sebe shodou okolností vnuka. Šla ho vzbudit a policista mezitím rozbil jedno z okének, chlapce vysadil a ten prolezl dovnitř a odemkl.

V zadní části prádelny policista nalezl mrtvého Finka se střelným poraněním v hrudi a v levé ruce. Jelikož na zapáleném plynovém sporáku ležela rozpálená žehlička, nejspíš ještě pracoval, když došlo k útoku. Policista začal hledat zbraň, ale bez úspěchu. A nenašli ji ani detektivové z oddělení vražd, kteří přijeli krátce poté. Vypadalo to na pořádnou záhadu. Dokonce uvažovali i nad tím, jestli Fink nezinscenoval sebevraždu, jenže chybělo zařízení, které by zbraň katapultovalo pryč. Začali si zoufat, protože vyšetřování nikam nevedlo, takže z čiré frustrace celý prostor doslova převrátili vzhůru nohama. Nejenom že vytrhali podlahové palubky, ale prohledali i stěny, odstranili obložení, prohlédli doslova každou dírku. Přesto, nikde nic.

Jelikož policisté neměli zbraň, vyloučili sebevraždu. Celý případ začínal připomínat verzi klasické záhady zamčeného pokoje, literárního zpracování, které položilo základy detektivnímu žánru. Jen pro připomenutí, oběť vraždy je vždy nalezena uvnitř místnosti, která je zamčena zevnitř, zbraň chybí. Kudy zmizel vrah je tak vždy záhadou. Jak příběh pokračuje dál, je vždy na fantazii spisovatele, který vymyslí řešení, jež čtenáře ohromí. Se záhadou zamčeného pokoje pracuje například Edgar Allan Poe v díle Vraždy v Rue Morgue“, které je často považováno za první moderní detektivku.

Každopádně, v případě Isidora Finka mělo newyorkské policejní oddělení podezření, že vrah opustil byt otevřeným oknem. Tuhle teorii podpořil zejména rozbitý pant na okně. To však znamenalo, že vrah musel být maličký, vzrůstem připomínat spíš dítě než dospělého člověka.

A také to vyvolávalo otázku: Kdo se zdravým rozumem by si poté, co někoho zastřelil, dal práci a protlačil se malým okénkem, když mohl jen odemknout dveře a utéct mnohem rychleji? Zkrátka divné.

Další hypotéza vycházela z faktu, že vrah se nemohl násilím dostat do zamčeného objektu. Tedy musel stát na něčem za dveřmi a třikrát vystřelit přes otevřené okno. Jenže tahle teorie se taky rozpadla, protože rána na Finkově ruce ukázala charakteristické spáleniny způsobené výstřelem zblízka. Soudní lékař se tenkrát vyjádřil, že ke zranění pravděpodobně došlo při boji o zbraň. Finka útočník postřelil do ruky, když se s ním rval o zbraň a protože se přitom nejspíš zapotácel, další rána šla do hrudi. A pak tady máme další problém, kterým je absence motivu.

Bylo jasné, že nešlo o loupež, protože vyšetřovatelé našli ve Finkově kapse a v pokladně prádelny peníze. Kdo tedy mohl chtít zavraždit neškodného majitele prádelny, který žil naprosto tichým a nenápadným způsobem života a staral se pouze o své věci? Během vyšetřování vyšly najevo informace, že těsně před střelbou se na chodbě před prádelnou objevily dvě dobře oblečené ženy. Ale když policisté navštívili Finkova domácího pana Maxe Schwartze, řekl jim, že Fink se nestýkal s ženami a ani mu nikdy nikdo nevyhrožoval, třeba za špatně vyprané a vyžehlené prádlo. Proč byl tedy Isidore Fink zastřelen, bylo stejnou záhadou jako to, jak byl zastřelen.

O dva roky později, komisař newyorské policie Edward P. Mulrooney v jednom rozhovoru pro rozhlasovou stanici přiznal, že je to zkrátka neřešitelné tajemství. Zpočátku totiž vyšetřovatelé vycházeli z předpokladu, že Fink byl na chodbě postřelen a poté se uchýlil do své prádelny, kde se zamkl. Tuhle hypotézu ale shodil ze stolu soudní lékař, který prohlásil, že zranění na hrudi, které Fink utrpěl, ho zabilo téměř okamžitě, takže by rozhodně neměl čas na provedení nezbytných úkonů, tedy utéct zpátky a ještě všechno zamknout.

O deset let později však příběh z druhé strany Atlantiku ukázal, jak mimořádně odolné může být lidské tělo, i když utrpělo až fatální zranění.

V roce 1942 totiž významný patolog, Sir Sydney Smith, píšící pro britský Police Journal, vylíčil zcela ověřený případ, který se téměř vzpíral lékařské vědě. Šlo o jistého obchodníka, který jednoho zimního večera opustil svůj hotel v Edinburghu. Když se později té noci nevrátil, hotelový personál se nestaral, kde je, protože obchodník byl ve svých zvycích notoricky nevyzpytatelný. Následující ráno v půl osmé se rozezněl zvonek u vchodových dveří do budovy. Pokojská otevřela a venku stál onen obchodník, ovšem s tváří potřísněnou krví. Muž ji odbyl krátkým vyjádřením, ať si nedělá starosti, že půjde nahoru a umyje se. Tak se stalo, jenže dotyčný ve svém pokoji zkolaboval. Personál přivolal doktora a policii a okamžitě muže převezli do nemocnice, kde ale o tři hodiny později zemřel, tedy dřív než učinil jakékoli prohlášení.

Příčina smrti byla podle profesora Smitha jasná. Střelná rána v oblasti hlavy. Smith objevil pod bradou ránu po kulce, a uvnitř rány dostatek stop, který naznačoval výstřel z blízka, pravděpodobně sebevražda. Kulka mířila nahoru, prošla mozkem a způsobila rozsáhlé poškození. Poté vyletěla z přední části mužovy lebky a zanechala zející výstupní ránu o průměru více než jeden a čtvrt palce. Velikost rány naznačovala kulku ráže 45.

Stejně jako Smith žasl nad lékařskými důkazy, i policisté se nestačili divit, protože to, co našli, bylo jen stěží uvěřitelné. Sledovali krvavou stopu z hotelu do veřejné zahrady na opačné straně ulice. V ní se nacházel altán, kde na lavici ležel revolver ráže 45, který byl později identifikován jako majetek mrtvého. Nedalo se si nevšimnout velké kaluže krve před lavicí na podlaze. Přímo nad oním místem objevili ve střeše altánku velkou díru po kulce a kolem ní části mozku a úlomky kostí. Bylo evidentní, že našli místo, kde došlo ke střelbě.

Problematičtější bylo zjistit, kdy došlo ke střelbě. Policie předpokládala, že muž strávil noc v altánu. S časovým rozložením jeho nočních aktivit jim pomohla změna počasí. V šest hodin toho rána začalo sněžit. Na zasněžené zemi byly vidět normální stopy a krvavé skvrny. Normální stopy vedly ven z altánu a táhly se v kruhu o průměru asi 150 metrů a pak zpátky do altánu. Z něj do hotelu vedla jediná stopa, plná krvavých skvrn.

Smith uvažoval. Na základě svých obrovských zkušeností s balistikou střelných ran, které získal při práci v Egyptě, nepochyboval o tom, že zranění bylo několik hodin staré, když muž konečně zemřel. To mu umožnilo bezpečně dojít k závěru, že se muž zastřelil dlouho před šestou hodinou. Pravděpodobně překvapený, že je stále naživu, pak potenciální sebevrah nějakou dobu odpočíval v altánu, naklonil se dopředu a tak vznikla ona kaluž krve.

V určitém okamžiku vstal a procházel se v zahradě, tím vytvořil onen kruh. Znovu se vrátil do altánu a znovu odpočíval. Pak se vydal na poslední cestu zpět do hotelu. Dopisy nalezené v mužových věcech nakonec jasně ukázaly, že šlo o plánovanou sebevraždu.

Smitha celý případ šokoval. Sebevrah si odpálil značný kus mozku, a přesto žil a chodil ještě několik hodin, dokonce i souvisle mluvil, než nakonec ztratil vědomí. Smith pak napsal, že každý lékař, který uvidí tak masivní zranění, automaticky předpokládá téměř okamžitou smrt. Ale ne v tomto případě. Byl to, jak řekl, výjimečný příklad toho, co se může stát i po těžkém poranění mozku.

Je možné, že kdyby měl newyorkský soudní lékař, který pitval Isidora Finka k dispozici podrobnosti o sebevraždě, na jejímž vyšetřování se podílel i doktor Smith, nemusel by tak rychle zavrhnout i původní teorii detektivů. Jenže doktor Smith o svých zkušenostech promluvil o víc jak deset let později.

Při objektivním pohledu všechny důkazy nasvědčují tomu, že Isidore Fink byl skutečně zastřelen na chodbě. Jeho oblečení pravděpodobně nasáklo všechnu krev, proto tam nebyly žádné stopy, navíc je vrah mohl setřít. Finkovi se nějak podařilo uniknout, odpotácel se zpět do prádelny, kde rychle zabouchl dveře zamkl a zasunul závoru. Proto nikde nebyly jiné než Finkovy otisky prstů. Jenom dva lidé mohli závoru posunout, Fink nebo jeho vrah. A protože to vrah být nemohl, zbýval Fink. Nebožák tak zemřel, aniž by tušil, že vytvořil svou vlastní záhadu zamčeného pokoje.

Zdroj:

https://discover.hubpages.com/politics/solving-the-locked-room-mystery

https://www.nytimes.com/paidpost/facebookwatch/limetown-fink.html

https://morbidology.com/the-locked-room-murder-mystery/