Článek
V evropské minulostinebylo jídlo jen otázkou chuti nebo výživy. Mělo také hlubší kulturní, zdravotní a dokonce morální význam – zejména pokud šlo o to, co jedly ženy. Společnost, náboženství, medicína i móda společně utvářely představy o tom, jaká jídla jsou pro ženu vhodná, jak by měla jíst – a kolik.
„Lehká“ jídla pro ženy: střídmost jako ctnost
Ženy byly často považovány za křehčí, citlivější a méně fyzicky odolné než muži. V souladu s tím se jim doporučovala „lehčí“ strava – méně tučné maso, méně koření, více zeleniny, obilovin a mléčných produktů. V dobových lékařských spisech, inspirovaných antickou teorií čtyř tělesných šťáv, se tvrdilo, že ženské tělo je „chladnější“ a „vlhčí“, a proto by se měly vyhýbat jídlům, která „zahřívají“ či „vysušují“ – například kořeněným a tučným pokrmům nebo alkoholu.
Tento přístup byl obzvlášť silný ve středověku, kdy se střídmá strava považovala za projev mravnosti. Církevní ideál cudné ženy často spojoval fyzické sebezapření s duchovní čistotou. Například jeptišky měly velmi omezený jídelníček – často jen chléb, voda, případně zelenina. Některé ženy, jako svatá Kateřina Sienská (14. stol.), šly ještě dál – zbožně se postila natolik, že bychom její chování dnes označili jako poruchu příjmu potravy.
Jídla „vzrušující“ – a tedy nevhodná
Některé potraviny byly považovány za „vzrušující“ – nejen chuťově, ale i sexuálně. Koření jako pepř, skořice nebo zázvor se mělo vyhýbat ženám, protože údajně podněcovalo vášeň a neklid, což bylo v rozporu s ideálem cudnosti. I některé druhy ryb nebo mořských plodů byly považovány za „příliš stimulující“. Mladým dívkám nebo těhotným ženám se doporučovala především jemná, neutrální jídla, která měla udržovat jejich tělo i mysl „v rovnováze“.
Zvlášť v období baroka a osvícenství se objevují návody pro ženy, co jíst, aby byly „uměřené“, „vyrovnané“ a plnily dobře svou roli matky nebo manželky. Jídlo zde fungovalo jako nástroj výchovy.
Rozdělování porcí: muž plný, žena skromná
Neméně výmluvné je i to, jak se jídlo v domácnostech rozdělovalo. Muži dostávali větší porce, lepší kusy masa a často jedli jako první. Ženy se spokojily s menšími porcemi, nebo jedly až po ostatních – zvláště po mužích a dětech.
Tento zvyk nebyl jen otázkou výživy, ale hluboce zakořeněného přesvědčení, že muž je živitel a zaslouží „víc“. Žena měla být skromná, oddaná a méně náročná. I v chudších rodinách, kde ženy fyzicky pracovaly stejně tvrdě jako muži, se často spokojily s tím, co zbylo – nejen z povinnosti, ale i ze společenského tlaku.
V některých venkovských oblastech přetrvával tento model i do 20. století – například na Balkáně nebo v jižní Itálii ženy jedly až naposled, vestoje, a často jiné jídlo než muži.
Ideál ženského těla: od plnosti ke štíhlosti
Stravovací normy byly vždy úzce spojeny s tím, jak v dané době vypadala představa ideálního ženského těla.
Ve středověku a renesanci byla plnější postava považována za ideál krásy. Obraz „rubensovských“ žen – zaoblených, zdravých a smyslných – odrážel tehdejší představu, že tělo plné života symbolizuje bohatství, plodnost a přirozenost. Ženy vyšších vrstev se za své tvary nestyděly – ba naopak, plnost byla vnímána jako luxus.
Například v některých aristokratických rodinách se dokonce podporovalo „přiživování“ nevěsty před svatbou, aby působila zdravě a dobře živeně. Plnější postava signalizovala, že o ženu je dobře postaráno – a že její muž je schopný zajistit dostatek jídla.
Tento ideál se ale začal měnit v 18. a především 19. století. Viktoriánská doba přinesla kult štíhlosti, elegance a sebeovládání. Korzety svazovaly těla žen nejen fyzicky, ale i symbolicky. Ženy často jedly málo, aby se vešly do úzkého pasu – a společenský tlak podporoval představu, že střídmé stravování je znakem charakteru a ctnosti.
Je však důležité dodat, že tyto ideály se týkaly především měšťanských a aristokratických vrstev – tedy žen, které si mohly dovolit nepracovat fyzicky a jejichž vzhled byl součástí veřejné reprezentace. Venkovské ženy nebo ženy z dělnických vrstev měly často zcela odlišnou zkušenost: jejich jídelníček byl formován spíše ekonomickými možnostmi, sezónností a nutností zvládat těžkou práci, než diktátem módy nebo společenského očekávání.
Konzumace „lehkých“ jídel – sendvičů, sladkostí, čajových sušenek – se tak stala spíše znakem ženské kultivovanosti v městském prostředí. Naopak ženy, které jedly na veřejnosti příliš mnoho, nebo příliš „drsně“, byly v těchto kruzích považovány za nepatřičné. Stejně nevhodné bylo například i veřejné pití alkoholu přes míru. Jistěže se to dělo, ale často za zavřenými dveřmi.
Dnešní pohled: co nám minulost o jídle a ženách odhaluje?
Moderní výživa se opírá o vědu, ne o morální soudy. Víme, že ženy potřebují výživnou, vyváženou stravu, a že představa „ženského“ jídla (salátek, jogurt, ovoce) a „mužského“ jídla (maso, pivo, gril) je kulturní konstrukt. Bohužel „salát pro ni“ a „steak se sázeným vejcem pro něj“ bohužel stále často v restauracích přetrvává.
Přesto mnohé stereotypy přetrvávají – nejen ve stravovacích návycích, ale i v tom, jak média, reklama nebo společnost stále ovlivňují vztah žen k jídlu, tělu a pocitu viny. A vykrmovací tábory pro nevěsty? V Mauretánii nebo v některých částech Afriky je najdete stále.
21. století, vítej. Někde se změnilo jen málo.
Shrnutí
Jídlo v evropské historii nebylo jen palivem – bylo jazykem moci, morálky a genderu. Co žena jedla, kolik toho dostala a jak se u toho chovala, vypovídalo o jejím místě ve společnosti. Poloviční porce a dietní pokrmy nebyly jen o kaloriích – byly o očekáváních, kontrole a někdy i o poslušnosti.
Zatímco dnes se snažíme chápat výživu jako nástroj zdraví a svobody, historie nám připomíná, že cesta k plnému talíři pro všechny pohlaví nebyla vůbec samozřejmá.
Zdroje:
https://journals.openedition.org/cliowgh/623?utm_source=chatgpt.com
https://www.alicelmclean.com/the-rise-and-development-of-feminist-food-studies-1970-2020?utm_source=chatgpt.com
