Článek
Dětství, studia a první verše
Jaroslav Kvapil se narodil 25. září 1868 v Chudenicích u Klatov. Měl se stát lékařem jako byl jeho tatínek, ale medicínská studia v Praze nedokončil. Jeho maminka, Anna Báselová, dcera revírníka, v něm probudila lásku k přírodě – ta se mu později stala důležitým zdrojem inspirace. Rozhodl se vystudovat filosofii, ale ani tato studia nedokončil a začal se věnovat jen umění. Jeho první básně vyšly v roce 1888 ve Světozoru a brzy se pohyboval v okruhu literární elity – přátelil se s Nerudou, Šaldou i bratry Mrštíky.
V 90. letech se stal jedním z průkopníků českého symbolismu a dekadence.
Láska, která mu otevřela nové obzory
Klíčovým momentem jeho života bylo setkání s herečkou Hanou Kubešovou, později Kvapilovou. Jejich vztah ovlivnil nejen jeho lyriku, ale také přivedl Kvapila k divadlu. Se svojí ženou velmi často spolupracoval a byli si navzájem velkou inspirací. Po její smrti se ještě jednou oženil, tentokrát se Zdeňou Rýdlovou – rovněž herečkou a žačkou Hany Kvapilové.
Poezie jako citový deník
Kvapilova lyrická tvorba byla hluboce osobní a citová. Sám ji označoval za „citový životopis“. Jeho rané sbírky – Padající hvězdy, Básníkův deník nebo Růžový keř – nesou vliv Vrchlického a jsou plné melancholie, skepse a odporu k povrchní společnosti.
S příchodem lásky k Haně Kubešové se však jeho poezie proměňuje – objevují se v ní něha, láska, klid a radost z partnerského života. Po její smrti si básník slibuje, že lyricky „zmlkne“ – což víceméně dodrží.
Divadlo jako poslání
Jako dramatik se Kvapil prosadil hrami Bludička a především pohádkovým dramatem Princezna Pampeliška. V dílech jako Sirotek, Oblaka nebo jednoaktovce Přítmí rozvíjí témata lásky, společenského postavení, morálky i smrti.
Vedle dramat psal i operní libreta – nejznámější je text k Dvořákově Rusalce, příběh vodní víly, která obětuje vše, aby se stala člověkem a získala lásku prince…
Princezna Pampeliška mu přinesla obrovskou popularitu a stala se jedním z nejhranějších českých dramat své doby. Nejdřív příběh zpracoval prózou, ale pak mu jeho vzor Jaroslav Vrchlický doporučil přepsat ji ve verších. Jde o pohádku, jejíž motiv ho napadl při pomalém vyslovování slova pam-pe-liš-ka, jak vypráví v knize O čem vím v kapitole Účet dramatikův. Zdálo se mu, že by toto jméno mohlo být i osudem pro dívku, která by stejně jako pampelišky zemřela na jarních loukách.
Děj je na první pohled poměrně jednoduchý. Princezna Pampeliška je jedinou nadějí starého, chudého krále, kterého opustí i poslední vojáci, protože už jim měsíce dluží žold. Král chce provdat Pampelišku za bohatého prince z Hispánie. Pampeliška ale sňatek s cizincem nechce, a proto utíká ze zámku.
Pampeliška: Ne, já ho nechci! Nechci, povídám!
Sám vemte si ho, líbí-li se vám!
Což jenom proto jsem se narodila,
bych lecjakého prince ženou byla?
Princezna nechce být obětí královy marnotratnosti. Podle svých slov by radši pásla krávy u sedláka. Ve vesnici se ale dostane do hádky s pastevci, kteří jí chtějí naložit těžkou práci. Vesničan Honza, ten český symbol hloupého chasníka, i když z postav v tomto příběhu má skoro jako jediný zdravý selský rozum, je vyslán matkou na zkušenou do světa, protože hlasitě odsuzuje nespravedlnost a nechce se krčit před mocnými. Jeho matka chce, aby zmoudřel a poznal, že proti některým lidem se nemá cenu bouřit.
Máma: Kdybys byl jak soused Váňa, Honzo,
který líbá ruku direktoru,
nemusil bys teprv na zkušenou,
rychtářem by tebe udělali. (…)
I ta robota je z vůle boží, a kde není,
snad je jim tam hůře!
Honza se ale nenaučí klanět a podlézat a za svými názory si stojí. Oba mladí lidé se potkají a zamilují se do sebe. Později Honza vysvobodí Pampelišku ze zajetí v Kocourkově, kde měšťanstvo je představeno jako kolektiv hlupáků a darebáků. Přivede si Pampelišku domů. Ona se však nedokáže sžít s jiným prostředím, je tam nešťastná, protože tam vlastně nepatří. Nakonec ve chvíli, kdy do vesnice přijíždí král se s dcerou usmířit, Pampeliška zemře stejně jako umírá odkvetlá rozfoukaná pampeliška.
Princezna Pampeliška se stala nejslavnějším dramatickým dílem Jaroslava Kvapila. Hrála se na mnohých divadelních scénách a byla přeložena do množství cizích jazyků i přesto, že se Kvapil oprávněně bál přeložení složitého verše do cizích jazyků. V roce 1967 byla také zfilmovaná s herečkou Klárou Jernekovou v hlavní roli.
Princezna Pampeliška není pohádka pro malé děti, i když tak může na první pohled vypadat. Popisuje naprosto nadčasová témata: lásku, povinnost, zpupnost, svobodu volby, smysl života.
Reformátor Národního divadla
Roku 1900 se Kvapil stal šéfem činohry Národního divadla, které tehdy trpělo stagnací, zůstalo vězet ve starých vzorcích a nedokázalo reagovat na nové umělecké proudy. Mělo problémy vyrovnat se s novými proudy ve společnosti a literatuře. Zachovávalo stejný styl jako léta po svém otevření. Staré vedení Národního divadla si nevšímalo směrů, které proměňovaly evropská jeviště – realismus, naturalismus a další. Tehdejší vedení si ale nechtělo připouštět žádné nové tendence ve vedení a směřování divadla.Národní divadlo bylo, je a nejspíš i zůstane velkým kolosem, který na změny reaguje pomalu. Nicméně díky zemskému výboru, který chtěl neutěšenou situaci řešit, se do divadla na post šéfa činohry a později režiséra dostal právě Jaroslav Kvapil. Přivedl na scénu moderní autory jako Ibsen, Čechov či Maeterlinck, což v té době byla opravdu na prknech Národního divadla velká revolta! Takové hry se nikdy v posvátné Zlaté kapličce nehrály! Zároveň neopomíjel klasiku – zejména Shakespeara, jehož uvedl v uceleném cyklu.
Kvapilovi bylo také svěřeno režírování, ale z pozice dramatika a pouze teoretika měl značně nejistou pozici. Panoval názor, že režírovat může pouze herec, který sám hraje.
„Není to přece nic těžkého, ne? Autor do textu napsal, že postava přijde zleva, tak přijde zleva. Proč by chodila zprava?“
Kvapil hercem nikdy nebyl, a proto se čekalo s napětím na jeho režisérské počiny. Ve své nové funkci ale překvapil, protože k ní přistoupil s úplně novým pohledem.
Postavení režiséra s Kvapilem dosahuje velké změny. Nyní se více osamostatňuje, není to „jen“ zkušený herec, který řídí ostatní herce, ale je to člověk, který má vizi, vnímá divadlo jako celek a dokáže sladit všechny části divadelního představení pro vyvolání požadovaného účinku. Od počátku 20. století se režisér osamostatňuje a stává se jednou z nejdůležitějších postav představení. Nepracuje jen s poznámkami autora, ale přináší vlastní interpretaci a pohled.
Kvapil vytvářel nový divadelní styl – impresionistický, založený na atmosféře, kterou tvoří pomocí světel a stínů.Jako režisér pracoval také se světlem a psychologií postav. Jako první režisér začal také pracovat s dekorací jako důležitým prvkem, který měl podtrhnout náladu představení. Spolupracoval s herci nové generace, kteří chtějí stvořit ve svém herectví „opravdového člověka“ a nechtějí být zasaženi patetismem staré herecké školy. Mezi tyto herce patří například Hana Kvapilová, Rudolf Deyl, Leopolda Dostalová či Eduard Vojan. Všechny tyto aspekty zásadně mění podobu české činohry.
Aktivní život až do konce
Během první světové války se aktivně zapojil do domácího odboje a stal se členem Maffie – tajné organizace usilující o vznik Československa. Během válečných let také režíroval velký cyklus českých her, aby na nich ukázal českou historii a schopnost se nikdy nevzdávat a vybojovat si cestu ke svobodě. Po roce 1918 krátce působil v politice, ale divadlo pro něj zůstalo hlavní doménou.
Kvůli zhoršujícímu se zraku musel divadelní činnost omezit a později zcela ukončit. Zemřel v roce 1950 a byl pohřben v rodných Chudenicích.
Odkaz, který přetrvává
Kvapilův život a dílo ukazují, že umění není jen estetickým prožitkem – může být zpovědí, výzvou i revolucí. Zanechal za sebou nejen básnické sbírky a divadelní hry, ale především stopu, která ovlivnila generace umělců. Kvapilův odkaz je živý. I dnes cítíme bolest Rusalky, něhu Pampelišky – a za tím vším stojí muž, který utekl od medicíny k múzám.
Literatura:
Kvapil, Jaroslav – O čem vím I., II. díl, vydal Dr. Václav Tomsa v Praze roku 1947 v Praze.
Götz, František – Jaroslav Kvapil, vydalo ministerstvo informací v roce 1948 v Praze.
Deyl, Rudolf – O čem vím já, vydalo nakladatelství Melantrich roku 1971 v Praze.
Kvapil, Jaroslav – Divadlo Jaroslava Kvapila, vydal Dr. Václav Tomsa roku 1948 v Praze.
Kouřil, Miroslav a kol. autorů – Prolegomena scénografické encyklopedie, část 10, vydal
Scénografický ústav v roce 1972 v Praze. (str. 59 – 64)
