Článek
Jeho otec se večer obrátil na policii. Chlapec byl dobrý žák, nikdy neutekl z domova a nic nenasvědčovalo tomu, že by měl důvod zmizet.
Policie okamžitě spustila pátrání. Informace o Filipově zmizení se vysílala televize, zprávu otisky noviny, ale týdny plynuly a neobjevovaly se žádné stopy. Až po měsíci přišel náhodný objev. Dělníci při vyklízení sklepa v opuštěném činžáku v ulici U Vršovického nádraží v Praze 10 narazili na mrtvolu. Tělo patřilo Filipovi. Měl bodnou ránu v hrudníku od nože a stopy spermatu na těle. Bývalý výjezdový lékař Karel Vomáčka později vzpomínal: „Poloha těla svědčila o sexuálním motivu vraždy.“ Soudní lékaři navíc zjistili neobvyklou věc. Chlapec měl v krvi alkohol. Kdo by dal desetiletému dítěti alkohol?
Vyšetřování v slepé uličce
V roce 1992 ještě neexistovaly moderní databáze DNA nebo rozsáhlé kamerové systémy. Kriminalisté se spoléhaly na klasické metody: prověřování podezřelých, svědky a stopy. Mezi prvními na seznamu podezřelých byl muž, který před lety zavraždil Filipovu matku. Zdálo se logické, že by se mohl mstít i dítěti. Ale měl neprůstřelné alibi.
Vyšetřovací tým se zaměřil na obvyklé podezřelé, tedy sexuální devianty s trestní nebo psychiatrickou minulostí. Bez výsledku. Vypadalo to, že případ skončí jako nevyřešený pomníček, jeden z těch, které policie odkládá do archivu.
Únos batolete a šokující přiznání
O měsíc a půl později, 1. prosince 1992, se děj případu přesunul do Brna. Zde se pokusil 39letý bezdomovec Ervín Bobek unést dvacetiměsíční batole v kočárku před obchodem. Bobek, pětkrát trestaný za krádeže, byl intelektově podprůměrný a žil jako tulák. Jeho ošuntělý vzhled nekorespondoval s čistým kočárkem, což upoutalo náhodné svědky. Ti zalarmovali policii, která Bobka rychle zadržela. Zatímco nezraněné dítě předali matce, běžel první výslech. S únoscem Ervínem Bobkem to měli policisté těžké. Inteligenci měl v pásmu hlubokého podprůměru. Psychologové hodnotu jeho IQ „ocenili“ číslem 73. A vyjadřování podle toho vypadalo. „Neublížil bych mu. Mám malého šulína,“ znělo jedno z jeho vyjádření. Pak se ale rozpovídal o svém výletu do Prahy. Popsal setkání s chlapcem v parku kde mu nabídl ovocné víno zvané „čůčo“. „Kluk z toho byl celej červenej, líbil se mi,“ řekl. Vylákal ho do sklepa slibem sladkostí, tam ho začal osahávat. Když Filip začal křičet, Bobek ho bodl nožem do hrudníku, aby mu neutekl. Poté ho svlékl, zneužil a tělo přikryl dřevěnou deskou a odpadky. Z místa činu odnesl chlapcovo oblečení a boty i vražednou zbraň, které údajně odhodil v Havlíčkových sadech, kam se znovu vrátil. Policisté je tam ale nikdy nenašli. Nůž zahodil na Václavském náměstí. Bobka převezli do Prahy, kde ho konfrontovali s místem činu. Znal park i sklep dokonale.
Od doznání k popírání
Bobek se nejdřív přiznal, ale u soudu vše popřel a tvrdil, že ho policie donutila. Obhajoba poukazovala na jeho nízké IQ a psychické problémy. Znalci ho podrobili testům, včetně falopletysmografie (měření sexuálních reakcí). Přístroj ale nereagoval. Ukázalo se, že Bobek byl silně krátkozraký, přišel o brýle a nic neviděl. Nepřišlo mu důležité to zmínit.
Znalci shodně konstatovali, že je za své činy zodpovědný. Důkazy byly silné: biologické stopy, vlákna z jeho bundy a detaily z doznání. Pražský městský soud ho odsoudil na 25 let v nejpřísnějším režimu. Vrchní soud trest snížil na 20 let s následnou ochrannou léčbou. Bobek si ale paradoxně pobyt za mřížemi pochvaloval. „Ve vězení to mám rád. Jsem tam za holku. A ostatní uspokojuji.“ Trest si odpykal a později žil jako bezdomovec, potulující se po Čechách a Moravě.
Zdroje:
