Článek
Měla jsem jednoho známého. Zrovna vedl rozhovor s jiným známým a obšírně ho poučoval, co si za své peníze může všechno koupit. Měla jsem nutkání mu do toho skočit a říci mu, že umění „utrácet peníze“ ovládá každý blbec. On měl totiž kolem čtyřiceti let a byl švorc. Nebyl ženatý, neměl rodinu. I když to taky neměl ve všem jednoduché. Vyznačoval se taky jednou vlastností (celkem častou u mladých mužů), kupoval si rád drahé, značkové věci. Protože obdivoval kvalitu. A značku. Nicméně, protože byl často bez peněz, tak ty svoje drahé věci nosil tak dlouho, až byly celé obnošené a vypadaly ošklivě. Značka, neznačka.
Chápu, když nějaká samoživitelka s dětmi, nebo někdo, kdo je dlouhodobě nemocný, trpí nedostatkem peněz. Nicméně poznala jsem případy mužů ve středním věku, kteří nikoho neživili kromě sebe, a přesto byly neustále buď v dluzích, nebo na nule. A přitom pracovali. Často jsem o takových lidech slýchávala větu, že je peníze „pálí v rukou“. A uvědomila jsem si, že je to celkem trefná věta.
Mám teorii: Kdykoliv tito lidé dostanou peníze, mají silné nutkání je utratit. Hlavně rychle, dokud o ně nepřijdou. Co když se zítra přihlásí nějaký dlužník, pokazí se pračka, nebo nedej bože auto (pokud nějaké mají)? Takže když si dneska koupím pořádný mobil a nebo něco značkového, budu z těch peněz něco mít. Budu chvíli šťasten. Budu si chvíli užívat života! Takže rychle, ať si to užijeme!
Já osobně si taky ráda něco koupím, ale velký užitek mám i z peněz na svých kontech. Už spoustu let nežiju od výplaty k výplatě a žádné velké nutkání k utrácení peněz nemám. Proč? Jelikož peníze na kontě mi přinášejí klid a ubírají stres. MÁM Z NICH POŽITEK, ANIŽ BYCH JE MUSELA UTRATIT. Díky nim se nestresuju, že se mi něco pokazí. Když mi odešla pračka, šla jsem normálně do obchodu a koupila novou. Vyřízeno. Když se nám pokazí auto, tak putuje do servisu. Nemusíme řešit, kde na to vezmeme.
Napadlo mě, že to tito lidé neví. Neví to, protože to nikdy nezažili. Nikdy nezažili, jaké to je, mít dostatek peněz na kontě a nestresovat se. Neumí si to představit, ten klid, tu pohodu. Možná byli vychováni v rodinách, kde se nervózně čekalo na výplatu. Kde bylo normální, nemít před výplatou peníze.
Na druhou stranu jsem poznala paní, v té době byla už skoro devadesátiletá, která mi vyprávěla svůj příběh. Její manžel onemocněl po válce dětskou obrnou, zůstal invalidní a nemohl zůstat doma sám. Takže ona byla doma s ním a musela se o něj starat. A taky s malým dítětem. Žili pouze z mužovy invalidní penze a někdy neměli ani na chleba. Když vařila oběd, rozpočítávala brambory. Později si přivydělávala prací z domu. Nicméně neustále měla určitou částku peněz na kontě. Pro všechny případy. Celý život. Řekla mi, že by bez toho nemohla být. Naprosto jsem jí chápala.
Peníze na kontě vám mohou udělat stejnou radost, jako nový mobil, nebo nový účes a nebo drahá dovolená. Dělají vám radost, ale přitom je pořád máte. A nemusíte je vůbec utratit. Nikdy.
Netvrdím, že člověk má jenom šetřit a nic si nekoupit, nejezdit na dovolené, neudělat si nikdy radost. Jsou lidé, kteří takto žijí a to je zase opačný extrém. Ale o tom možná zase příště.
