Článek
Od malička jsem měla velký komplex. Nikdy jsem si nebyla schopna zapamatovat si jakoukoliv cestu autem. Dospělí se mi smáli, a já se styděla. Jednou jsem si řekla, že se budu dloubat nehtem do ruky, abych udržela pozornost a dívala se, kam jedu. Vše marné, pozornost jsem neudržela. Takže mi bylo dospělými oznámeno, že mi chybí orientační smysl a později, že mi chybí orientační paměť. To mi přišlo logické, a tak jsem tomu věřila.
V dospělosti jsem si s velkou námahou udělala řidičák… ač jsem svého učitele autoškoly při jízdách málem zabila. Jediná jízda, která se mi povedla, byla ta u zkoušky. Nicméně samostatně jsem prostě nebyla schopna jezdit. Jedině, když vedle mě někdo seděl a celou dobu mi říkal, co mám dělat. Řízení auta mě i tak nesmírně vyčerpávalo. K tomu jsem zpomalovala provoz, nebyla jsem schopna jet ani potřebnou rychlostí. Takže jsem to raději rychle vzdala a za volant už nikdy nesedala.
Uplynulo pár let, a já si našla práci coby terénní pracovnice ve velkoměstě. Jezdila jsem MHD a chodila pěšky. Navštěvovala jsem různé klienty. Každého klienta jsem poprvé vyhledala na mapě, načež jsem si zapamatovala, kde bydlí, a příště už jsem šla zpaměti. Uvědomila jsem si, že s tím nemám žádné problémy. Ač mám špatnou paměť na jména i obličeje, kde kdo bydlí jsem si pamatovala skvěle. Málokdy se stalo, že bych bloudila. A i když jsem už některé klienty nenavštívila deset let, jsem přesvědčena, že bych je snadno zpaměti našla. Pochopila jsem, že to s tou mou špatnou orientační pamětí nebude zdaleka tak horké. Tak proč teda nedokážu řídit?
Rozhodla jsem se, že se budu v autě pečlivě sledovat, abych zjistila, co se se mnou děje. A velice brzy jsem měla jasno. Jakmile totiž auto překročí určitou rychlost, zhruba čtyřicet kilometrů v hodině, přestávám mít schopnost sledovat ubíhající krajinu. Můj mozek se dostane do přetížení a přepne. Přestanu zcela vnímat, co se kolem mě děje a ponořím se do tzv. denního snění. Je to skoro jako kdybych usnula. Sním třeba o tom, jak nakupuju v obchodě anebo odhazuju sníh, anebo letím v letadle. Tento stav nebývá trvalý, občas se probouzím, ale víc času jsem mimo. Nejčastěji se probouzím, když řidič začne zpomalovat, bez ohledu na rychlost, se kterou právě jede. No a když pak zpomalí pod čtyřicet kilometrů v hodině, probudím se trvale. Takže perfektně znám různé křižovatky či kruhové objezdy. To, co je mezitím, už mnohem méně.
I když jezdím některé trasy už desítky let, modlím se, ať nikoho nenapadne posadit si mě do auta, abych ho navigovala. Určitě bych zabloudila. Většinou žádnou trasu neznám, leda že je bez odboček. Jelikož kus cesty prostě nevnímám, mám taky mimořádně špatný odhad toho, jak dlouhé jednotlivé úseky vlastně jsou. Takže někdy prostě nevím, jestli pojedeme ještě pět minut anebo půl hodiny. Zcela marné je také to, když mi řidič řekne, abych dávala pozor, až bude odbočka někam. Můžu si hodit korunou, jestli se mi podaří ji uvidět.
Ještě v osmdesátých letech velká většina žen neřídila a nebylo ani neobvyklé, že rodina neměla žádné auto. Z tohoto důvodů je mi někdy líto, že jsem se nenarodila dříve, kdy by moje „neřízení“ bylo absolutně normální a nikdo by se nad tím nepozastavoval.
