Článek
Psychiatr Jan Cimický se pokusil o sebevraždu a bojuje o život. A vzápětí poté se vynoří různé články a zprávy o tom, jaký to byl hajzl a jak ho nikdo nelituje…proboha, nemůžete chvíli mlčet? Nikdo mu nebere jeho vinu jen proto, že se pokusil o sebevraždu. Ale v tuto chvíli je naprosto nevhodné po něm plivat. Po lidech, co jsou na dně, se neplive. Je to totiž velmi zbabělé. Nenapadlo mě to ani tehdy, když se o sebevraždu pokusil Dominik Feri. A to stranu TOP 09 fakt nemusím a asi bych ji nevolila.
Když se oběti znásilnění ozvou až po mnoha letech
Naprosto chápu, když se oběti jakéhokoliv týrání, nebo ubližování ozvou až po mnoha, klidně i desítkách letech. Jedním z důvodů může být stud, ale těch důvodů může být více. Třeba tehdejší pocit méněcennosti vůči tyranovi, který mě opustí až po mnoha letech. Anebo pocit nepatřičnosti mé obrany, který ztratím až tehdy, když získám větší sebevědomí. A pak mě teprve jeho činy začnou skutečně pobuřovat a začnu je považovat za neomluvitelné. Nicméně nemám příliš pochopení pro ty, kteří se ozvou, až když je pachatel společensky zničený a je obviněn patnácti jinými obětmi. To mi příliš hrdinské nepřipadá, právě naopak. Já bych asi v tu chvíli mlčela a tu šestnáctou ránu neuštědřila. Nicméně, to je věc názoru.
O Cimickém se už dříve vědělo, že se vůči ženám dopouštěl nekalostí. Já sama jsem to věděla, protože jsem o tom četla článek. Prý tehdy prohlásil něco v tom smyslu, že se na malej skandál zapomene za dva dny a na velkej za týden. Tehdy byl pan Cimický pořád na vrcholu a plivači slin nikde vidět nebyli. Tehdy bylo na místě mu pořádně vynadat!
