Chefchauen a jeho cesta z hašišového království do turistického bedekru

Ještě před pár lety byl Chefchauen znám jen mezi znalci kvalitní marihuany, kterou pěstovali Berbeři v horách Ríf. Modrá vesnička na severu Maroka žila svým tempem, skrytá za oblaky kouře hašiše a tichými obchody v úzkých uličkách.

Pak přišel Zuckerberg s Facebookem, Systrom a Krieger s Instagramem — a modré fotografie starého centra začaly zaplavovat sociální sítě. Vesnice se tak velmi rychle dostala do turistických průvodců. Místní se na novou dobu adaptovali rychle. Všichni muži rázem začali pracovat v turismu. Co však přesně obnáší jejich práce, je otázkou.

Na rozdíl od Španělů, kteří si chrání své soukromí, Chefchauenští ze svých domů udělali výstavní fotografické scenérie skvěle vypadající na sociálních médiích. Schody a patia vyšperkovali květinami v kontrastní červené, berberskými klobouky a jinými cetkami. Před pečlivě naaranžovaným místem pro instagramové fotografie leží cedule s cenou, za kterou se můžete před jejich domem vyfotit.

Jiní otevřeli butiky s koberci tkanými berberskými ženami a suvenýry.

Hned na začátku mediny z uličky vyšel rachitický, skoro bezzubý muž v marocké tóze. Jeho poslední zub byl památkou na lepší časy. „Bude mu tak 65,“ odhadla jsem jeho věk sama pro sebe.

„Ahoj, jsem Ali. Nechceš provést po medině a zajít pak na kávu? Dělám tu průvodce.“ Vzpomněla jsem si na loňskou návštěvu albánského Beratu, kde mě příjemný kluk provedl městem a jak jsme jedli hrušky v parku.

„Proč ne, ale mám šílený hlad. Nejdřív se musím najíst. Restaurace dole měla zavřeno.“ „Ok, po cestě se stavíme u kamaráda. Ukáže ti pěkné koberce.“ „Nechci koberec, právě jsem si jeden objednala.“ Vysvětlit v Maroku, že nechcete nic koupit, je bez šance. Zavřou vás v obchodě a nepustí, dokud si něco nekoupíte.

Ali vedle mě poskakoval celý den jako štěňátko a u toho mě fotil. Celou dobu hulil jednu za druhou. Párkrát cigarety proložil marihuanou a u toho zvládal pořád mluvit. Odpadky házel zásadně na zem, místo aby ušel dva metry k odpadkovému koši.

Později jsem zjistila, že mu bylo jen 45. Oj. Fakt nesmím nikomu hádat věk.

Po obědě jsme navštívili jeho sestru. Obývali s rodinou spodní patro jednoho z modrých chefchauenských domů. Byli chudí, ale pohostinní. Jejich domeček měl jen pár metrů čtverečních, kde obývák byl v třímetrové předsíni a celá rodina spávala v jedné místnosti. A koupelna? Bylo to umyvadlo na toaletě. Žádná sprcha.

Nabídli mi čaj a chvíli jsme si povídali. Aliho švagr prý také pracuje v turismu. Už vím, co zde znamená práce v turismu. Skočit turistům, kteří by se mohli nechat donutit koupit něco dražšího, z čeho kápne provize za krk? Neee, tohle není hlavní obživa. Hlavní obživou turistického „průvodce“ Chefchauenu je prodat turistům hašiš.

Přišli jsme k domu jeho matky a sedli si na schody. Ali vytáhl z tašky láhev marockého vína a dvě skleničky. „Chceš?“ „Ty piješ? Jako muslim bys neměl.“ „Já vím. Také kvůli tomu trpím paranoidními stavy a bojím se, co mi Bůh v můj soudný den řekne a jaký mi dá trest. Ale bez alkoholu nevydržím. Musím si dát každý den. Dáš si tedy?“ „Ok, ochutnám, ale jen trochu.“

Užívala jsem si ten zvláštní moment, který vám žádná cestovka nenabídne. Jen tak sedět na schodech před domem, popíjet marocké víno, poslouchat zpověď muslimského alkoholika a pozorovat kočky válející se u domu naproti mi přineslo zvláštní klid na duši.

Z domu se ozvala maminka. Ali rychle schoval alkohol. „Nesmí to vidět. Dostal bych kázání.“ Usmála jsem se. V jeho 45 letech se kromě Boha bojí i své matky.

„Pojď, ukážu ti výhled z terasy.“ V prvním patře maminka, v druhém patře ležel v miniaturním pokojíčku bratr. Komůrka na terase, kde průvodce občas přespával, připomínala spíše vybavení vězení.

Ten výhled!

Udělala jsem pár fotek a šli jsme dál.

Zdobení velkého domu před námi připomínalo Gaudího Parc Güell v Barceloně. „To je nádhera.“ „To je nejlepší hotel v Chefchauenu. Koupil to Izraelec, který z toho má skvělý byznys. Má pořád plno.“

Když jsem večer šla k autobusu, ruka se natáhla. Věděla jsem, že chce peníze. Chefchauen není Berat. Zde má vše svou cenu — i místní pohostinnost. Dala jsem mu peníze a odjela.

Když jsem odjela zpět do Tangeru, myslela jsem si, že tím dobrodružství hašišového doupěte končí. Možná přijde občas jen pozdrav s fotkou města.

Mýlila jsem se. Hned druhý den začaly chodit hlasové zprávy opilého průvodce. „Jasmínko, jak se máš. Nemůžu bez tebe žít. Pořád na tebe myslím. Jasmínko, nemůžu bez tebe žít.“ Po deseti hlasovkách přišlo pět fotek do půli těla svlečeného rachitického, životem zničeného muže s cigaretou v ruce.

Byl to docela očistec. Sebevědomý Ali mě bombardoval zprávami tři týdny každý den. Tedˇ už chodí jen fotky do půl těla svlečeného muže s cigaretou.

Taková vzpomínka na hašišové doupě v modré vesničce na severu Maroka.

I když cena za pohostinnost byla vysoká 🙈😁, mohu všem návštěvu Chefchauenu jen doporučit.