Článek
Mlátit své dítě, v pravidelných intervalech nebo nepřiměřenou silou? Samozřejmě, že špatný a trestuhodný přístup. Ale málokdo už se podívá za oponu maminek, které prosazují, že i plácnutí po zadečku je týrání dítěte, které ho poznamená nadosmrti.
Zkuste se zamyslet. Jaká je alternativa té „jedné dobře mířené“, jak se říká? Většina maminek ne příliš problémových a neumanutých dětí pronese „vysvětlovat“. Ano, děti s vyšším emočním cítěním jsou tomu mnohdy nakloněny. Pokud se ptáte, ano, byla jsem to ve většině případů i já, coby slušná, hodná holčička s výborným prospěchem, která měla ráda svět už v útlém věku.
Ale chraň vás cokoli, v co věříte, aby dítě na vaše vysvětlování nereagovalo. A ruku na srdce, i toto si určitě maminky zažily. Dokonce si troufám říct, že i ti, kdo se uchýlí k plácnutí, to napřed zkoušeli po dobrém. Nikdo, kdo má zdravý rozum, jistě neudeří své dítě jako první volbu.
Co tedy přichází pak? Novodobí psychologové v tomto mnoho nepomohou, protože jsem četla i nespočet výkladů, kdy zakazování čehokoliv (mobil, hračky, tablet, odpírání večeře nebo výletu s kamarády) dítě silně poznamenává a buduje v něm pomalou a zatvrzelou negativní emoci k tomu, kdo tento trest uložil. Dítě se uzavírá do svého ukřivděného světa, kde si mnohdy nechce připustit svou chybu a za jeho chyby může celý svět.
Co další výchovné metody bez plácnutí, ptáte se? Někdo aplikuje tichou domácnost, s dítětem se nebaví, pronese něco o zklamání, případně mu odpovídá jen velmi krátce, aby dal najevo, že udělalo špatnou věc a dotyčnému bylo ublíženo. Mluví s dítětem zlomeným a zraněným tónem, pláče, trestá zlými pohledy. Dítě sice tentokrát nejspíš vnímá, že něco provedlo, ale je to provázeno často hlubokými pocity viny, strachu, že rodič jej už nebude mít rád, že je k ničemu a ubližuje lidem kolem sebe. Přitom mohlo jít jen o nesmysl.
Co vám to připomíná? Znáte pojmy gaslighting? Manipulace? Psychické týrání? Vynucování si toho, co já chci smutnými nebo odměřenými poznámkami? Pokud byste totiž toto udělali svému partnerovi, příbuznému nebo kamarádovi, zřejmě na vás bude takto nahlížet.
Někteří totiž rádi demonstrují výchovu na běžných mezilidských vztazích, například na tom, že když se vám v práci nedaří, šéf vás taky neplácne. To je naprosto nesmyslné přirovnání. Šéf není zodpovědný za vaši výchovu. Šéf vás vyrazí z hodiny na hodinu a sebere vám finanční jistoty. Uděláte snad vy toto svému dítěti?
Sama jsem zažila obojí, ale byla jsem citlivá holčička, vnímavá a inteligentní. Dalo se se mnou v drtivých případech domluvit. A když nedalo, jedna mi přiletěla, abych si uvědomila, co bylo za čarou.
Ve výjimečných případech, kdy se maminka nechtěla uchýlit k fyzickému trestu, došlo na ty psychické. Zákazy (ty jsem nesla dobře a určitě si z nich nic negativního neodnáším) a psychický nátlak.
Z čeho si nesu největší břemeno do života a co se podepsalo nejvíc na mojí psychice? Můžete sami hádat. Ano, byl to psychický nátlak.
Řešila jsem toto s mnohými lidmi, snad až na jeden případ jsme se v tomto shodli. To, kdy byly maminky zklamané a smutné jsme si v sobě nesli mnohem déle než to, kdy jsme jim zabrnkali na nervy natolik, že jim vystřelila ruka. Někteří si to nesli hůř než jiní, někteří navštěvují psychology – až takové šrámy zanechaly tiché domácnosti, opovrhující pohledy, zklamání a ublížení mamince. Pocit vlastní méněcennosti, toho, že lidi zklamávají. Stokrát raději by prý snesli jeden přesný a zasloužený úder, než sledovat hodiny a dny člověka, kterého mají rádi, jak se trápí.
Proto se ptám, proč si lidé myslí, že právě teď a v této době vynalezli univerzální postup toho, jak správně vychovávat? Věřím, že každý rozumný člověk se snaží jakékoli formě násilí na dítěti (byť i té nejmenší) vyhnout. Mám ale mnohdy dojem, že lidé zapomínají dopady výchovy obecně „povolené“, která často může ústit v psychicky týrané a rovněž poznamenané dítě. Prosím, myslete i na toto.
