Článek
Mám dvě děti. Dceři bude pět let a synovi dva. Nepovažuji se za moderního rodiče, který by svým dětem vše dovolil. Snažím se je nerozmazlovat a určuju jim hranice, co vše si ještě mohou dovolit a co už je za hranou. Na druhou stranu jsou to děti a zaslouží si mít hezké dětství. I syn ovšem ve dvou letech už může pochopit, že se něco nedělá a že je to „bakané“. A může to pochopit i bez rozsáhlých fyzických trestů.
Neříkám, že občas nemám chuť své děti zpohlavkovat, že mi ta ruka necuká a že mi nikdy neujela. Ujela, dostali přes zadek a lituju toho dodnes. Ale prospěšné to nebylo. Ani pro děti a ani pro mě. Chceme vychovat ze svých dětí dospělé, kteří se nebudou ve světě bát prosadit svůj vlastní názor. Jak se nám to ale podaří, pokud je za odlišný názor budeme trestat? Ještě k tomu fyzickými tresty?
Je prokázané, že dítě se nejvíc učí nápodobou. Pokud dítěti dáte dobrý vzor, vezme si z toho příklad. Co ho ale naučí fyzické tresty? Že je vhodné za prohřešky pohlavkovat? Asi v práci nepřijdete za svým podřízeným a neplácnete ho přes ruku za to, že vás neposlechl a udělal si věci po svém.
V dospělém světě přece fyzické násilí není odpověď. Nebijeme se na ulici na počkání, tak proč bijeme své děti? A kde je ta hranice mezi „výchovnou“ fackou a fyzickým týráním? Kdo ji určí? I jedna facka může na psychickém zdraví dítěte napáchat velkou škodu. Přestane vám věřit a může se vás začít bát. Opravdu pro své děti chceme být postrachem? Nebo spíš chceme být jejich průvodcem v životě a jejich vzorem?
Aby se nám totiž na stará kolena nestalo, že jednu výchovnou budou udělovat oni nám, když jim třeba odmítneme předat svůj důchod. Týraných důchodců přibývá a možná je to důsledek násilné výchovy, kterou jako mladí prosazovali na svých dětech.
Nikdo vám nebude říkat, jak se máte nebo nemáte chovat, ale možná bychom si měli zapamatovat jedno, léty prověřené, rčení: „Nečiň druhým, co nechceš, aby činili tobě.“
