Článek
Při psaní tohoto článku jsem si vzpomněla na známé české pořekadlo škoda rány, která padne vedle. To jsem slýchávala již od svého mládí, kdy jsem byla pěkné kvítko. Moje maminka měla svatou trpělivost, ale když už i její pohár klidu přetekl, schytala jsem to z obou stran. Až v ten moment jsem si dokázala uvědomit, že jsem to přehnala a své mamince jsem se ihned omluvila. To tatínek se s tím nepáral. Když jsme s bráškou udělali nějaký problém, dostali jsme přes zadek koženým páskem a za trest jsme museli na hanbu. V koutě jsme klečeli třeba 10 minut, dokud jsme si neuvědomili, co jsme udělali špatně. A myslím, že tato výchova byla účinná. Oba se na tom s odstupem času shodneme.
Děti se nemlátí
Samozřejmě na úvod tohoto článku chci napsat, že nesouhlasím s fyzickým týráním dětí. Aby nedošlo v závěru k nějakému komunikačnímu šumu. Co se týče pohlavků, v tom problém nevidím. V televizních novinách jsem se před nedávnou dobou dozvěděla, že mlátit dítě, ačkoliv by se jednalo o pohlavek, je nepřípustné a jedná se o porušení základních lidských práv a svobod. Podle dotyčné osoby, která tento výrok pronesla, by mohli rodiče být za pohlavkování dítěte potrestání. Když se nad tím zamýšlím, nevidím jediný důvod, proč by mé dítě nemohlo dostat na zadek, pokud opravdu zlobí a žádná domluva nezabírá? Proč bych nemohla vzít plácačku na mouchy a pořádně ho prohnat po bytě, aby si uvědomilo, že takové chování je nepřijatelné?
Jak jinak bychom měli našim dětem vysvětlit, že se to nedělá, pokud nás neposlouchají? Za mě jedna nebo dvě výchovné na škodu nejsou. Dle mého názoru je to jediná metoda, jak dítě přinutit k tomu, aby se začalo chovat slušně. Proč máme vše omlouvat a svádět na týrání? V dřívějších dobách nebylo nic výjimečného na tom, když jsme my, případně ještě naši rodiče, dostali na zadek. V některých případech zlobiví jedinci za trest nedostali večeři. Lidé z této doby vyrostli jako slušní, vychovaní a vzdělaní občané, kteří mají ze svých domovů vytvořené návyky, které se snaží naučit i své potomky. Dnešní děti ale mají jen telefony a tablety. Žádné ostatní činnosti je nezajímají. Například úklid pokoje je pro ně abnormálně náročná činnost, o které dokáží i hodiny diskutovat.
Je to moje dítě, tak si s ním budu dělat, co chci
Samozřejmě v rámci norem a slušného chování. Ale za mě je snad logické, že pokud si já své dítě odnosím a porodím, tak si s ním také budu dělat, co chci. Já ho budu učit, co má dělat, jak se má chovat, ale také co od něho do života vyžaduji. Pokud mě nebude poslouchat, tak to budu já matka, která mu dá na zadek. Dokud žije v mé domácnosti, bude dodržovat moje pravidla. Pokud ne, přijde výchovný trest. A tak si myslím, že je to správně. Jak jinak bychom měli našim dětem vysvětlit, že se nám nelíbí to, co dělají, protože se to dělat nemá?
Jako první s nápadem nepohlavkovat přišel ministr Marian Jurečka, který má pět dětí, ale ty zřejmě nikdy nezlobily. On v jednom ze svých rozhovorů prohlásil, že nepovažuje za správné, aby rodiče dávali dětem pohlavky. Po tomto výroku se ozvalo mnoho dalších psychologů a odborníků, kteří rovnou takové jednání zařadili do kategorie týrání. „Odborníci se shodují na tom, že jakákoliv výchova pomocí fyzických trestů je nepřijatelná a dítěti škodí.“
Na závěr bych tedy doplnila, že jsem těch ran na zadek dostala hodně a nevidím ani náznak toho, že by byly na škodu. Naopak. Jsem vděčná své mamince i tatínkovi za to, jak mě vychovávali, že se mi snažili do života dát jen to nejlepší a dělali vše proto, abych se měla dobře.
Zdroj: Autorský text a vlastní názor
