Článek
Problematikou výchovy dětí se obvykle blíže nezabývám. Nemám k tomu potřebné odborné vzdělání, a ani žádné osobní empirické poznatky. I z pozice naprostého laika však nemohu nereagovat na sobotní článek Blogerky Terky, a to především jeho následující pasáž:
„Samozřejmě v rámci norem a slušného chování. Ale za mě je snad logické, že pokud si já své dítě odnosím a porodím, tak si s ním také budu dělat, co chci. Já ho budu učit, co má dělat, jak se má chovat, ale také co od něho do života vyžaduji. Pokud mě nebude poslouchat, tak to budu já matka, která mu dá na zadek. Dokud žije v mé domácnosti, bude dodržovat moje pravidla. Pokud ne, přijde výchovný trest. A tak si myslím, že je to správně. Jak jinak bychom měli našim dětem vysvětlit, že se nám nelíbí to, co dělají, protože se to dělat nemá?“
Předesílám, že role matek si nesmírně vážím a považuji ji za jednu z nejnáročnějších a nejodpovědnějších sociálních rolí v lidské společnosti. Nedomnívám se, že by autorka svůj příspěvek mínila jako obhajobu nějaké rodičovské despocie vůči dětem.
Přesto na mě z citovaného textu jde doslova hrůza. A to především pro velmi jednostranný a formalistický výklad rodičovské nařizovací pravomoci, který autorka prezentuje. Připomíná totiž následující myšlenkovou konsekvenci: „já jsem si koupil za své peníze mobil, takže já budu rozhodovat, co s ním budu dělat a jak s ním budu zacházet.“ Nic než „já“ tam neslyším. A to mně jako základ pro vztah matka a dítě, tj. pro „my“, připadá velmi nešťastné.
Dítě přece není majetek a zákonná odpovědnost rodičů není vlastnictvím, ani absolutistickým panstvím nad dítětem. Nařizovací pravomoc rodiče je legitimována, pokud ctí nejlepší zájem dítěte. Jinými slovy, nejde o samoúčelnou autoritu, ale o povinnost uplatňovat ji k naplňování tohoto cíle, přičemž pokud je v rozporu zájem rodiče a zájem dítěte, upřednostnit zájem dítěte. Právě proto, že dítě není majetkem.
Autorkou popsaný koncept však staví matku do role diktátorky, který má v mezích zákona právo nařizovat dítěti, co chce, a dítě je zcela závislé na její libovůli. Motivem takových nařízení není nutně nejlepší zájem dítěte, ale prostá vůle matky, a jejím odůvodněním pak to, že dítě porodila. A to vše s dovětkem, že když dítě poslouchat nebude, dostane nařezáno, přičemž o povaze a tíži trestu rozhoduje opět matka. Aniž bych se chtěl autorky jakkoliv dotknout, tato část jejího textu na mě působí téměř jako vulgarizace vztahu matky a dítěte.
Skutečnost by přece měla být úplně jiná. Pokud rodič po dítěti požaduje, aby chodilo do základní školy, má na to právo a současně je to jeho povinnost daná zákonem. Pokud rodič po dítěti požaduje, aby si po sobě uklidilo své věci jako ostatní členové domácnosti, rovněž na to má právo, protože je to součástí výchovy.
Pokud se ovšem dítě chce v televizi dívat na pohádku a matka ve stejnou dobu na telenovelu, už není legitimní uplatňovat rodičovskou nadřazenost, a tím spíš facky, pokud dítě nechce vůli matky akceptovat. Odepřít dítěti pohádku, protože chci sledovat telenovelu, již totiž nelze zdůvodnit nejlepším zájmem dítěte. Je to pouhá svévole rodiče a jeho možnost si ji silou proti slabšímu dítěti prostě prosadit. A to již legitimní nařizovací moc nepředstavuje. Naopak nejlepším zájmem dítěte může být v takové situaci mu vysvětlit, že každý člen rodiny má na televizi stejné právo, tj. jednou určuje pořad dítě, příště maminka, pak zase tatínek. Jinými slovy, dnes bude pohádka, ale zítra tím pádem telenovela a pozítří třeba fotbal.
Dle autorky má právo na fyzické trestání matka, protože dítě porodila. Co adoptivní matka, když jej neporodila? A co tatínek nebo prarodiče? Když dítě v restauraci úmyslně pomaže servírku zmrzlinou, od maminky sekec dostat může, ale od dědečka už ne? Nebylo by pro výchovu dítěte účelnější hovořit o situačních důvodech fyzické intervence, která je na zvážení přítomného člena rodiny, než o trestání coby osobním privilegiu matky? Jinak totiž bude dítě komplexně vychováváno jen za přítomnosti matky, což přináší mnoho úskalí. Jednak ji bude mít za tu zlou, která jediná ho bije, a současně bude mít zmatek v tom, co je a co není dovolené a jaký postih, za co hrozí. Nechť má matka ve výchově samozřejmě hlavní slovo, ale zároveň zajistí, aby její výchovné zásady platily i v její nepřítomnosti.
V neposlední řadě autorka ještě zmiňuje, že tresty dětem ukládá v mezích zákona, tj. nedělala by, co je protizákonné. Pokud tedy projde návrh novely občanského zákoníku, který fyzicky trestat děti zakazuje, přestane své děti fyzicky trestat?
Tím se zároveň dostáváme k druhé kontroverzi autorčina textu, kterým jsou tělesné tresty dětí. Toto téma by vydalo na mnoho stran samostatného textu, na který zde není prostor. Vzhledem však k tomu, že autorka se k fyzickým trestům dětí staví velmi vstřícně, dovolím se připojit alespoň několik úvah. A to především na pozadí nynějšího legislativního záměru kodifikovat zákaz těchto trestů do občanského zákoníku, ovšem bez sankce za jeho porušení, tj. v podobě imperfektní právní normy, která je spíše morálním apelem než klasickou právní normou.
Nejprve několik faktických poznámek a stanovisek odborníků. Dle serveru Novinky.cz náleží ČR k posledním zemím EU, kde chybí legislativní zákaz tělesného trestání dětí, stejně jako na Slovensku a v Belgii. V Itálii pak zákaz tělesných trestů nevyplývá ze zákona, ale z rozhodnutí nejvyššího soudu. Naopak třeba Švédsko takový zákaz legislativně přijalo již v roce 1979. Ovšem i společnosti méně vyspělé, než je ta naše, již tento zákaz přijaly, kupř. Maďarsko v roce 2004 a Polsko v roce 2010. Celosvětově jsou pak fyzické tresty zakázány v 65 zemích světa.
Podle stanoviska odborníků Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN jsou při výchově dětí u nás „až příliš často používány metody spoléhající na fyzickou sílu, jejichž cílem je nežádoucí chování potrestat. V mnoha případech se nejedná o záměrnou výchovnou metodu, ale důsledek hněvu, frustrace nebo neznalosti.“
Klinický psycholog Radek Ptáček v rozhovoru pro Seznam Zprávy odmítá jakékoliv formy fyzického trestání dětí a za nejúčinnější formu sankce považuje „odejmout dítěti určité výhody.“ Kupř. tedy když se neumíš chovat na pískovišti, už tam nebudeme chodit. Když budeš křičet v obchodě, nekoupím ti čokoládu. A u větších dětí, když přineseš ze školy poznámku, nedostaneš kredit na mobil. Dle Ptáčka navíc „v rámci Evropy patříme mezi ty největší ignoranty. Ať už proto, že jsme si jako společnost neřekli, že fyzické násilí do mezilidských vztahů nepatří, tak i z hlediska frekvence. Jednoznačně patříme mezi země s největším výskytem. Jsou to spojené nádoby.“
S uvedenými názory lze z mého laického pohledu z velké části souhlasit. Ovšem s jedním podstatným dovětkem.
Vůči dospělým jsou v demokratických zemích tělesné tresty plošně zakázány. Avšak úplně stejně jsou zde plošně povoleny tzv. fyzické donucovací prostředky ze strany policie či podobných represivních sborů státu kupř. vůči osobám, které odmítají uposlechnout policejní výzvu. A nemusí se jednat pouze o přistižení při páchání trestného činu. Stačí, aby jednotlivec odmítl splnit výzvu policie, tj. např. řidič auta při silniční kontrole odmítl vystoupit z vozidla. Může očekávat, že policie ho v souladu se zákonem z auta prostě vytáhne násilím, i pokud se jinak ničeho nedopustil. I u dospělých je tedy zjevné, že určité situace prostě jinak řešit nelze.
Proč by tedy za podobných podmínek neměli mít právo k použití přiměřených fyzických donucovacích prostředků rodiče vůči dětem? Policie vychovává občany k dodržování zákonů, rodiče vychovávají děti ve všech oblastech. A vůči dětem v určité podobě roli policie suplují, neboť nezletilí do 15 let věku nemají trestní a přestupkovou odpovědnost. Dítě odmítající zanechat kupř. záměrného ubližování jiným dětem či ničení majetku v obchodě a dospělý člověk odmítající respektovat výzvu policie mají společné, že porušují významnou společenskou a právní normu a „po dobrém“ si nedají říct. Řešení spočívající v přiměřeném přinucení delikventa takového jednání zanechat se proto logicky jeví jako použitelné pro dospělé i děti. Jen u dospělých jej realizuje policie, u dětí rodiče.
Máme-li se ovšem pro koncepci fyzické intervence rodičů vůči dětem inspirovat v institutu donucovacích prostředků policie, musí být i rodičovská intervence vázána podmínkami, které ji legitimizují. Stejně jako u oněch policistů by tedy neměla být předmětem libovůle rodičů, ale spojena s vážnými objektivními důvody, kdy dítě svým jednáním ohrožuje sebe, někoho jiného, či se chová společensky zcela nepřijatelným způsobem. A užívána pouze v nejnutnějším rozsahu k odrazení dítěte od takového chování coby nejkrajnější prostředek pro situace, kdy jsou veškeré mírnější metody neúčinné.
Jak si ony vážné objektivní důvody přípustné k řešení fyzickou intervencí rodičů představit v praxi? Pokud se malé dítě opakovaně snaží např. strkat prsty do elektrické zásuvky i přes důrazné upozornění, vysvětlování a poučení rodičů úměrné jeho věku, je na místě i fyzické varování. Obdobně, pokud na pískovišti bude chlapeček ubližovat holčičkám. Neubližovat druhým je pro civilizované soužití stejně důležitou zásadou jako neubližovat sobě a dítě musí být s jejím požadavkem konfrontováno od nejútlejšího věku. A konečně pak v situacích nějakého hrubě protispolečenského jednání, které je rovněž naprosto nepřijatelné. Když po sobě dítě schválně rozmaže bramborovou kaši, rozbíjí vybavení domácnosti či v obchodě plive na prodavačku a žádné domluvy ani odnímání výhod nefunguje, lze fyzickou intervenci pochopit ze strany rodičů pochopit.
Na druhé straně je zcela slepou stopou ve prospěch tělesných trestů argumentovat tradicí, tj. něco je správné z důvodu, že to tak vždycky bylo, aniž by to bylo obhájeno z hlediska věcného. Podobně by mohli lidé v 18., 14., nebo třeba 3. století pošetile konstatovat, že na dosaženém stavu výchovy dětí již není co vylepšovat. Nad jejich metodami by se dnes nepochybně zhrozili i ti největší tradicionalisté.
Pokrok civilizace přece spočívá v tom, že se nová generace nespokojí s žádným dosaženým stupněm vývoje a snaží se neustále veškeré svoje činnosti zdokonalovat, výchovu dětí nevyjímaje. V dnešní době internetu máme navíc neskutečnou výhodu v možnosti bezbariérové výměny informací a diskusi, která v historii lidstva nemá obdoby. Snaha dělat věci lépe než předchozí generace je jedním ze základních motorů vývoje lidstva, bez něhož bychom dodnes žili v jeskyních.
Tělesné tresty by tak za žádných okolností neměly být běžným výchovným prostředkem, projevem výchovné frustrace, rodičovské svévole či vzteku, kdy rodič přijde naštvaný z práce, a drobný prohřešek dítěte bude spouštěčem, že si to dítě schytá za všechny, kteří rodiče ten den naštvali. A zároveň nesmí být užívány více, než je nezbytně nutné. Pokud tedy dítě po varovném plácnutí přes zadek přestane v obchodě vyhazovat zboží z regálu na zem, je nesmyslné odepínat pásek a pokračovat v jeho fyzické inzultaci.
Měli bychom se zároveň zajímat, jak se vychovávají děti v těch zemích západní civilizace, kde jsou tělesné tresty zakázány. Rozhodně se totiž nedá říci, že by třeba v Německu, Švédsku nebo Francii byly méně vychované děti než u nás. Jak to tam tedy dělají? Jsou sice zakázány fyzické tresty, ale povoleny fyzické intervence v „krajní nouzi“, jak uvažuji výše? Anebo se tam legislativa hromadně porušuje a rodiče tam děti „bijí jak žito“, stejně jako u nás? To vše bychom si měli objasnit a získané poznatky co nejlépe zužitkovat.
Lze proto shrnout, že v kontextu západní civilizace o vyspělosti naší rodičovské kultury rozhodně nesvědčí, že dle již zmíněného výzkumu většina rodičů fyzické tresty používá, přičemž téměř 36 % je dokonce považuje za součást výchovy, tj. za standardní výchovný prostředek. Budeme-li se navíc řídit zásadou „Škoda každé rány, která padne vedle“, kterou Blogerka Terka zmiňuje hned v úvodu, nemělo by nás překvapit, když nám v civilizovanějších zemích, jakou je třeba Norsko, budou děti odebírat.
Na druhé straně v krajních situacích, kdy dítě svým jednáním ohrožuje sebe, někoho jiného, či se chová společensky zcela nepřijatelným způsobem, může být zdrženlivá fyzická intervence (tj. nikoliv trest) ze strany rodičů jediným fungujícím prostředkem ke zjednání nápravy, a to v analogii s donucovacími prostředky ze strany policie vůči osobám ignorujícím její výzvy. Stejně jako u oněch policistů by však taková intervence neměla být předmětem libovůle rodičů, ale vázaná výše rozebíranými vážnými objektivními důvody, užívána pouze v nejnutnějším rozsahu k odrazení dítěte od takového chování a představovat nejkrajnější prostředek pro situace, kdy jsou veškeré mírnější metody neúčinné.
Myslím, že nastíněné otázky vyžadují ještě podrobnou odbornou i společenskou debatu, která by měla co nejpřesněji identifikovat, co je v daných souvislostech nejlepším zájmem dítěte a jeho řádné výchovy v souladu s hodnotami vyspělé evropské humanitní demokracie 21. století.
Jistý jsem si však tím, že bych nikdy nechtěl mít rodiče, kteří by mě vnímali jako svůj majetek. A to ani tehdy, kdyby mě ani jednou neuhodili.
