Článek
V souvislosti s připravovanou vládou koalice ANO, SPD a Motoristů veřejným prostorem rezonují diskuse o ústavních možnostech prezidenta republiky ovlivnit její personální obsazení. Prvním tématem je jmenování Andreje Babiše předsedou vlády, druhým pak především jmenování Filipa Turka ministrem zahraničních věcí. Interpretačně složitější je druhé téma, v němž je zároveň pozice prezidenta slabší. A proto si právě tuto otázku z pozice ústavního práva dnes rozebereme podrobněji.
Normativní základ je zakotven v čl. 68 odst. 2 Ústavy, dle něhož předsedu vlády jmenuje prezident a na jeho návrh pak jmenuje ostatní členy vlády. Klíčovou otázkou pro naše účely je, zda dle dikce tohoto ustanovení prezident musí návrhu předsedy vlády na jmenování ostatních jejích členů za všech okolností vyhovět, či nikoliv.
Perspektivou formálního jazykového výkladu se může zdát, že vyhovět musí. Ústava zde totiž říká, že „prezident republiky jmenuje“, zatímco kupř. ohledně pravomoci prezidenta rozpustit Poslaneckou sněmovnu ve smyslu čl. 35 odst. 1 Ústavy používá formulaci „prezident republiky může rozpustit“. To lze interpretovat tak, že chce-li ústavodárce poskytnout prostor k úvaze o realizaci nějaké pravomoci, v textu to tak výslovně formuluje. Pravomoc jmenovat ministry takto formulována není, tudíž ji lze chápat zároveň jako povinnost.
K čemu by takto formální výklad vedl? Ústava požadavky na členy vlády prakticky neupravuje, a premiér tak může do funkce ministrů navrhnout v podstatě kohokoliv. Představme si, že navrhne do funkce člena vlády člověka zbaveného svéprávnosti či kandidáta, který nemá ani základní vzdělání. Nebo třeba ministrem vnitra odsouzeného ve výkonu trestu za vraždu policisty, ministrem školství osobu trestanou za zneužívání dětí či ministrem zahraničí někoho, kdo neumí na mapě najít Českou republiku. Anebo je libo Vladimira Solovjova? Ústava nikde neříká, že člen vlády musí být občanem České republiky. Teoreticky by tak mohl Babiš stát klidně v čele vlády složené z Rusů, Čečenců a teroristů z Islámského státu.
Bizarní příklady? Nepochybně. Slouží však dobře k uvědomění neudržitelnosti teze, že prezident je jednoduše mechanickým vykonavatelem vůle premiéra, a musí jmenovat jakéhokoliv kandidáta premiérem navrženého.
Jako obiter dictum lze doplnit, že pokud by absolutizace vůle premiéra byla úmyslem ústavodárce, prezidenta by do procesu ustavení vlády vůbec nezapojoval, neboť jeho role by v něm byla zbytečná. Ústava by si v takovém případě vystačila s postupem, že předseda vlády navrhne členy vlády, a poté předstupuje před Poslaneckou sněmovnu se žádostí o vyjádření důvěry. Ústavodárce však prezidenta jako ústavního aktéra do procesu tvorby vládního kabinetu zapojil, a bylo by proto v rozporu s duchem Ústavy prezidentovi tuto roli upírat. Tím spíš, když podle čl. 62 písm. a) ve spojení s čl. 63 odst. 3, 4 Ústavy jeho konstituční role vůči členům vlády náleží mezi pravomoci, za jejichž výkon je odpovědný on sám a nikoliv vláda.
Prezident republiky tedy žádnou slepou absolutní povinnost jmenovat každého navrženého ministerského kandidáta jednoduše nemá, a z povahy věci ani mít nemůže. Rozdíl mezi „může jmenovat“ a „jmenuje“ není identický s rozdílem mezi „může“ a „musí“, ale spočívá toliko ve vyjádření, že v prvním případě je daný akt předmětem volné úvahy, zatímco v tom druhém nikoliv. Absence volné úvahy však neznamená, že se jedná o bezvýjimečnou povinnost.
Příklad? Všeobecná povinnost běžných řidičů respektovat nejvyšší povolenou rychlost na silnicích také neobsahuje explicitně formulované výjimky, které však přesto existují. A nastanou-li, povolenou rychlost v souladu s právem překročit nejen můžeme, ale za některých situací dokonce musíme, nechceme-li sami spáchat protiprávní jednání. Povezeme-li do nemocnice rodící ženu či dítě s anafylaktickým šokem poté, co ho v autě píchla vosa, těžko bychom obstáli s vysvětlením, že jsme přijeli pozdě, protože ve městě přece platí padesátka. Říká se tomu krajní nouze, tj. odvracení bezprostředního ohrožení jiného chráněného zájmu. A to analogicky platí pochopitelně i v právu ústavním.
Jaké lze tedy formulovat podmínky pro odepření nominačního návrhu prezidentem? Při absenci explicitních ústavních norem upravujících tuto situaci si opět musíme pomoci interpretací systémových ustanovení a ústavních principů. Jak již bylo zmíněno, jmenování členů vlády není dle Ústavy spojeno s volnou úvahou prezidenta, což odpovídá parlamentní formě vlády. Nemůže tedy být odrazem prezidentovy libovůle či třeba politické preference. Naopak však prezident nepochybně může jmenování navrženého kandidáta odepřít, pokud by se jeho jmenováním sám dopustil protiprávního, či dokonce protiústavního jednání.
Takových situací může teoreticky vzniknout překvapivě mnoho. Prezident republiky by tak jistě mohl odepřít např. jmenování kandidáta tehdy, kdyby se jeho jmenováním dopustil velezrady (čl. 65 odst. 2 Ústavy), pokud by tento kandidát vykonával činnost neslučitelnou s výkonem funkce člena vlády (čl. 70 Ústavy), jehož jmenování by bylo v rozporu vykonatelnými nálezy Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) či s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu (čl. 9 odst. 2 Ústavy). Prezident republiky demokratického právního státu je vázán právem stejně jako všechny ostatní orgány a osoby. Výkonem svých pravomocí proto nesmí způsobovat protiprávní, tím spíš pak protiústavní následky, a přirozeně jej k tomu nikdo nemůže nutit.
Co to vše znamená pro úvahu o povinnosti prezidenta jmenovat minstrem Filipa Turka, pokud bude novým předsedou vlády navržen? Kauzami Filipa Turka, jimž momentálně dominují screenshoty jeho údajných příspěvků na sociálních sítích s hrubě nenávistným a rasistickým obsahem se zabývá Policie. Jedná se podezření ze závažného protiprávního jednání u potenciálního vysokého státního funkcionáře, a proto je jistě namístě vyčkat výsledků vyšetřování, a do té doby Turka ministrem nejmenovat. Prokázání viny by pak nepochybně bylo kategorickou překážkou jeho jmenování i do budoucna. Shrnu hlavní důvody.
Podle čl. 1 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, která je podle čl. 112 odst. 1 Ústavy součástí našeho ústavního pořádku, jsou si lidé rovni v důstojnosti a právech a podle čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo na zachovávání lidské důstojnosti a dobrého jména. Podle čl. 3 odst. 1 jsou si lidé v právech rovni bez ohledu a pohlaví, rasu, barvu pleti či národnost. A podle čl. 24 Listiny nesmí být příslušnost k národnostní a etnické menšině nikomu na újmu.
Pokud se prokáže autenticita Turkových výroků, bez ohledu na případné promlčení trestněprávní odpovědnosti je takové jednání bezpochyby v rozporu s uvedenými ustanoveními Listiny. Jinými slovy, ministrem by se v osobě Turka stal člověk, který svými výroky explicitně porušuje základní lidská práva chráněná na ústavní úrovni, a obdobně pak mezinárodním smlouvami o lidských právech i právem evropským.
Pakliže by prezident republiky Turka ministrem jmenoval, sám by se dopustil jednání obtížně slučitelného již kupř. s čl. 1 odst. 1 Ústavy, dle něhož je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Těžko bychom totiž mohli považovat naši zemi za stát založený na úctě k právům a svobodám, pokud by se ministrem stal člověk, jehož jednání by dle pravomocných závěrů šetření bylo s něčím takovým v neslučitelném rozporu.
Prezident Pavel má tedy k dispozici dostatek (ústavně)právních argumentů, aby Filipa Turka ministrem jmenovat odmítl. A na rozdíl od svých předchůdců Zemana a Klause, kteří odmítli jmenovat některé navržené kandidáty ryze z titulu vlastní politické a mocenské svévole, by rozhodnutí prezidenta Pavla mělo hluboký základ v respektu k ústavním kautelám naší země, a jako takové by bylo obhajitelné i v případném kompetenčním sporu před Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy.
Pakliže prezident Pavel ve světle těchto argumentů Turka jmenovat odmítne, zasluhuje aplaus. Dá tím totiž jednoznačně najevo, že naši ústavnost nevnímá formálně, ale materiálně (tj. obsahově), a její hodnotové kautely jsou pro něj základním prizmatem výkonu vlastních pravomocí. A také že jsme dostatečně poučení z děsivých zkušeností spojených kupř. s nástupem Hitlera k moci, k němuž také nedošlo žádným násilným převratem, ale formálně legální cestou.
