Článek
Komentátor Seznam Zpráv Martin Čaban se zabývá otázkou, zda se prezident Petr Pavel skutečně chová jako „lídr opozice“ a komplikovaně hodnotí, které jeho postoje či výroky toto postavení naplňují či nikoliv. Domnívám se, že tyto úvahy míjí podstatu problému. Nabídnu proto odlišný pohled z jiné perspektivy.
Začněme příkladem. Nalepím si na auto samolepku „I love Western Europe“. Stejnou má na autě můj soused. Znamená to, že miluji souseda či jsem snad dokonce členem jeho rodiny? Nikoliv. To bych přece použil samolepku „I love my neihbour“. Znamená to, že máme se sousedem stejný postoj k západní Evropě.
Totéž platí pro prezidenta. Jeho základním politickým postojem, který akcentoval i v celé předvolební kampani, je prozápadní směřování, hodnotová demokracie, vláda práva, slušnost, morálka, naše západní integrace či kategorické odsouzení ruské agrese. Skutečnost, že současná opozice podporuje stejné hodnoty, z Pavla nedělá opozičního lídra. Prostě mají nezávisle na sobě stejný politický názor.
Vůči prezidentovi se dlouhodobě a hloupě rovněž zaměňuje požadavek stranické neutrality za požadavek neutrality hodnotové. Zatímco ten první se s ohledem na roli hlavy státu může jevit jako rozumný (jakkoliv jej žádný právní předpis nenařizuje), ten druhý je čirou fantasmagorií, která je nejen fakticky nemožná, ale nebyla by ani žádoucí.
Proč je nemožná? Hodnotové a politické postoje výrazně přesahují formální stranictví. A s jistou licencí lze říci, že názorově profilovaný je nutně nejen každý volič (jinak by nevěděl koho volit), ale dokonce i každý nevolič (i odmítnutí všech kandidujících stran je hodnotovým postojem). Neexistuje snad člověka, který k zásadním otázkám organizace společnosti „nemá názor“. Proto představa, že vrcholný ústavní činitel bude názorově neutrální, je směšná a neuskutečnitelná.
Proč by nebyla žádoucí? Prezident byl zvolen v přímých volbách na základě svých postojů, které prezentoval v kampani. Právě tyto jeho postoje jsou legitimizačním pojítkem jeho mandátu s vůlí voličů, kteří mu jej propůjčili. Proto je navýsost správné, aby svůj mandát v souladu s nimi také vykonával.
Prezident je autonomním politickým aktérem, který je na programech politických stran nezávislý. Proto není povinen zastávat nějaký konkrétní postoj v rámci politického systému či jej naopak nezastávat jen proto, že ho má i někdo jiný. A obdobně pak jeho názory nemusí být ani koláží všech možných politických preferencí v občanské společnosti.
Měl by snad prezident měnit svoji politiku v závislosti na výsledcích voleb do Poslanecké sněmovny? Volba prezidenta a poslanců jsou oddělené akty, a z každé z nich vzejdou zvolení kandidáti do jiného orgánu. Pokud bychom degradovali funkci hlavy státu do role chameleóna, který má měnit barvy podle výsledků sněmovních voleb, jejich dosah bychom uměle rozšiřovali i na obsah výkonu funkce prezidenta. Tím bychom popřeli nejen smysl jeho přímé volby, ale i samostatného postavení v systému dělby moci.
Především bychom však popírali vůli prezidentových voličů, díky kterým mandát získal, a kteří mají právo po něm požadovat plnění slibů z předvolební kampaně stejně jako voliči kteréhokoliv jiného funkcionáře. Žádný smír s buranstvím, hloupostí, autoritářstvím či rusofilstvím Petr Pavel nikdy nesliboval. A pokud by po něčem takovém toužila většina voličů, býval by ve druhém kole zvítězil Andrej Babiš.
Osobně pak jako volič prezidenta Pavla ve druhém kole (v prvním jsem volil Danuši Nerudovou) velmi oceňuji právě skutečnost, že ze svých hodnotových postojů neuhýbá ani o milimetr, a s maximální důsledností je hájí i za cenu otevřených střetů.
Není vinou prezidenta, že většina voličů si ve sněmovních volbách vybrala strany antivicilizace, jejichž lídrem je trestně stíhaný premiér, jedna z koaličních stran je v Česku největším šiřitelem ruské propagandy, a další se chová jako ruská zlatá mládež. Není povinností prezidenta jejich svět pojmout za svůj, či s ním dělat kompromisy. A už vůbec nemá povinnost se kvůli němu zpronevěřit sám sobě či svým voličům, kteří ho zvolili právě proto, že takový svět nechtějí.
Prezident se tedy za účelem „sjednocování společnosti“ opravdu nemusí stát „tak trochu“ i Babišem, Okamurou, Rajchlem či Macinkou. A nesmírně si vážím, že nic takového ani nemá v úmyslu.
