Článek
Petr Macinka překonal všechny dosavadní mety vládního antisvěta. Jeho bezprecedentně agresivní, neomalený a drzý jazyk výhružek a vydírání vůči prezidentu republiky nemá v polistopadových dějinách České republiky obdoby. A detailně vykresluje, před jakým světem chce prezident Pavel tuto zemi chránit.
Macinkova slova o „extrémním případu kohabitace“, kádrování mediálních vystoupení hlavy státu optikou zájmů Kremlu, či výhružka učinit proti prezidentovi „maximalistické kroky až do posledního možného detailu“ jsou projevem vystupňovaného autoritářství, neukojené nadutosti, naprosté nesoudnosti a primitivního narcisismu Klausova oddaného žáka, který hluboce nenávidí liberální řád a otevřeně pohrdá funkcí i osobou prozápadního prezidenta. Jeho mentalita a chování se od ruských diktátorů liší pouze v tom, že nemá jejich moc. Kdyby ji měl, kdoví zda by si na Pražském hradě někdo troufl otevřít okno.
Macinka se nechová jako ministr, ale hlava gangu východních vymahačů výpalného, kteří hrozí vydíranému člověku „stačí zaplatit, a budeš mít klid“. Jediný rozdíl je v tom, že místo peněz požaduje křeslo pro Turka. Macinka se navíc sám zjevně irituje zjištěním, že si mu hlava státu dovoluje odporovat. Respektive odporovat světu Václava Klause, který Macinka jako oddaný pěšák tohoto kremelského výsadku tak zapáleně hájí „do posledního možného detailu“.
Macinka dle svých slov konverzaci vedl údajně s vědomím, že může být zveřejněna. Jak by tedy proboha mluvil, kdyby s něčím takovým nepočítal? Kam až by rozvedl svoji výhružku, že neprosadí-li své zájmy po dobrém, povede s prezidentem „brutální boj bez skrupulí“? A opravdu je Macinka tak neuvěřitelně naivní aby se domníval, že prezidenta přesvědčí silou a výhružkami?
Macinkovi jde dle jeho slov stále o výklad Ústavy a současně přiznává, že do sporu s Turkem nechce pustit Ústavní soud coby orgány ochrany ústavnosti. Ve své naivitě tak připomíná člověka, který někoho obviňuje ze spáchání zločinu, ale Policii případ předat nechce. Proč? Protože mu nejde o zjištění pravdy, ale o vykřikování že dotyčný je zločinec, aby se k němu mohl jako ke zločinci chovat. Jak naivní, průhledné, falešné a typicky klausovské.
Macinka je jak vystřižený z učebnice zakomplexovaných autoritářů, resp. jejich podržtašků, kteří se touží zalíbit svým pánům. Veškerá jeho dosavadní kariéra totiž není výsledkem jeho osobních kvalit, ale mnohaleté servility k Václavu Klausovi a papouškování jeho názorů, která mu v kombinaci s absolutní personální nouzí v autoritářském táboře a shodou mnoha náhod vydláždila cestu až k ministerskému křeslu. Nejen Masaryk by zaplakal, jak zoufale málo dnes stačí k tomu stát se členem české vlády, a jak bezcharakterní k prasknutí nafouklá prázdná ega tuto zemí reprezentují.
Ve ztělesnění Macinky s Turkem a jejich loutkářů z Institutu Václava Klause se na nás zlověstně šklebí ruský svět diktatury, násilí a zoufalého buranství. Vzpamatujme se, a postavme se mu na odpor. Jinak nás pohltí.
