Článek
Začátkem března schválila Babišova vláda svůj Etický kodex (EK). Zajímavá je na něm vlastně jen jedna věc - že se sama vůbec neobtěžuje jej dodržovat. Pro ilustraci postačuje několik příkladů.
Podle prvního odstavce bodu 1.3.2 EK se člen vlády musí vyvarovat jakýchkoliv situací, které by mohly vést ke střetu zájmů nebo by tak mohly být důvodně vnímány. Dle bodu 1.4.1 musí členové vlády důsledně předcházet situacím, v nichž by riziko střetu zájmů vzniklo, a tyto situace náležitě řešit. Střetem zájmů se pak podle bodu 1.4.3 rozumí jakákoliv situace, při které osobní zájmy člena vlády (finanční i nefinanční povahy) mohou ovlivnit výkon jeho funkce.
Je-li symbolem vlády premiér doslova ztělesňující dlouhodobý střet zájmů, připomínají citovaná ustanovení kodexu spíše vtip. V případě Babiše navíc nejde o „důvodné vnímání“ střetu zájmů, ale o jeho soudy opakovaně potvrzenou existenci. Pro Babiše je však typické, že si z žádných pravidel hlavu nedělá. A když náhodou začne jít do tuhého, je tu přece poslanecká imunita.
Podle druhého odstavce bodu 1.3.2 EK se člen vlády nesmí chovat diskriminačně, ponižujícím, nátlakovým nebo jinak nevhodným způsobem vůči zaměstnancům, kolegům či veřejnosti a tolerovat takové chování v rámci vlastní působnosti. Podle bodu 1.2.3 funkce člena vlády zavazuje k poctivému, čestnému a slušnému chování v souladu s ústavním pořádkem, právním řádem a hodnotovým zakotvením státu.
Petr Macinka nám bezpochyby rád vysvětlí, jak byl jeho hrubý nátlak, výhružky a vydírání hlavy státu v souladu se slušným chováním či dokonce hodnotovým zakotvením státu. Tedy státu českého, nikoliv ruského. A to tím spíš, že Macinkovo jednání bylo nejen ponižující, nátlakové a nevhodné, ale v naší polistopadové historii i zcela bezprecedentní
Podle bodu 1.9. EK plní vláda strategickou roli v komunikaci státu vůči veřejnosti. Každý člen vlády se zavazuje vyjadřovat s rozvážností a zásadami slušného chování, poskytuje veřejnosti pouze úplné, přesné, objektivní a pravdivé informace, a na dodržování těchto zásad dbá i při komunikaci přes sociální sítě.
Realita? „Novináři nemají nárok na informace, kdykoliv se jim zamane,“ prohlásil nedávno Petr Macinka. „To, že vy chcete každou půlhodinu nebo každého půl dne tiskovou konferenci, je váš problém. Já nemám nutnost kvůli vám chodit na tiskové konference, když vám nemám nebo nechci nic sdělovat,“ doplnil Macinka svoji lekci z učebnice klausovské arogance.
Výmluvný příklad, jak v podání Babišova ministra vypadá ono poskytování „úplných a přesných informací“ v souladu se zásadami „slušného chování“. Dlouhodobě extrémně vulgární vyjadřování Petra Macinky na sociálních sítích je pak známo více než dobře. V jen trochu civilizovanější zemi by se člověk takové úrovně nikdy členem vlády stát nemohl.
Proč tedy vláda vůbec nějaký Etický kodex přijala? Přece aby mohla říct, že ho má. A že ho nedodržuje? Babiš se zasměje, že to je jenom protivládní propaganda, Macinka se zašklebí, oddaní voliči zatleskají a jede se dál. Fakta tuto část společnosti dávno přestala zajímat.
Jedním ze základních měřítek demokracie a právního státu je míra shody práva de facto s právem de iure. Jinak řečeno, nakolik právo na papíře platí i ve skutečnosti. Čím větší je mezi oběma systémy rozdíl, tím vzdálenější je daný režim od zásad demokratického právního státu. Jestliže pak vláda nedodržuje ani interní normativní akty které sama přijala, je to zpravidla důkazem již pokročilé autokratizace mocenského řádu.
Jakmile se totiž ze závazných pravidel stanou bezvýznamné cáry papíru tvořící jen kulisu skutečné moci, demokracie se promění ve svévoli moci, i když formálně mohou některé demokratické instituce zůstat zachovány. Typickým příkladem je Rusko. I podle tamního práva jsou válečné zločiny pochopitelně trestné. Jak vypadá realita, všichni víme.
Tolik pro ilustraci, na jakou úroveň už jsme stihli během pár měsíců s Babišovou vládou klesnout.
