Článek
Veřejným prostorem rezonuje další díl totální osobní války, kterou Petr Macinka vede proti prezidentu Pavlovi. Tentokrát se jedná o Macinkovu snahu zabránit prezidentovi v účasti na červencovém summitu NATO s tvrzením, že o personálním obsazení delegace rozhoduje vláda. Na tuto situaci nabídnu ústavněprávní pohled.
Zahraničněpolitické pravomoci prezidenta republiky jsou zakotveny na ústavní úrovni, konkrétně v čl. 63 odst. 1 Ústavy. Naopak vládě či minsterstvům Ústava žádné takové pravomoci nepřisuzuje, a jejich úprava tak leží až na úrovni běžných zákonů. Již z tohoto srovnání je zřejmé, že prezident republiky má v oblasti zahraniční politiky nezpochybnitelnou ústavněprávní pozici i autonomii.
Pro současný spor mezi prezidentem a vládou je pak nejdůležitější čl. 63 odst. 1 písm. a) Ústavy, dle kterého prezident zastupuje stát navenek, přičemž podle čl. 63 odst. 3 Ústavy případná rozhodnutí prezidenta při výkonu této pravomoci vyžadují ke své platnosti kontrasignaci (tj. spolupodpis) člena vlády. Jak tomu rozumět?
Nejprve k pojmu „rozhodnutí“. Tím dle konstantní judikatury Ústavního soudu přirozeně není myšleno, že prezident se „k něčemu rozhodl“. Dovedeno do důsledků by to totiž nutně vedlo k nesmyslným závěrům, že souhlasu vlády podléhá třeba i prezidentovo rozhodnutí pronést na mezinárodní konferenci projev, uskutečnit přípitek anebo si tam vzít tmavý oblek.
Rozhodnutím prezidenta se zde tak míní nečetné případy, kdy prezident republiky vydává tzv. akty aplikace práva, což je pojem užívaný především ve správním právu. Příkladem takové pravomoci hlavy státu může být jmenování rektorů vysokých škol. Takovéto individuální právní akty prezidenta republiky ke své platnosti skutečně potřebují spolupodpis člena vlády. Ani zde tak ovšem není pravdou, že rozhoduje vůle vlády, ale že prezident a vláda musí nalézt shodu.
Ve všech ostatních případech zastupování státu navenek (tj. vše kromě vydávání aktů aplikace práva) může prezident jednat samostatně, tj. nezávisle na vládě. To přirozeně platí i pro jeho účast na zahraničních politických jednáních, kam spadá též červencový summit NATO. Nehledě samozřejmě k ústavní konvenci (zvyklosti), dle níž na jednáních tohoto typu naši zemi standardně zastupuje právě prezident republiky.
Vůle prezidenta účastnit se summitu však v ústavněprávním kontextu na „svolení“ vlády, potažmo ministra zahraničí, být závislá ani nemůže. Takový výklad by vytvářel neudržitelnou konstrukci, že ačkoliv je prezident ex constitutione oprávněn zastupovat stát navenek, reálně je přitom podřízen vládě či dokonce ministerstvu coby orgánům, které na ústavní úrovni žádnou explicitní zahraničněpolitickou působnost založenu nemají. Jednalo by se tak o významný zásah do dělby moci mezi vládou a prezidentem bez ústavní opory. Macinkova „argumentace“, že ČR není prezidentská republika, je zcela mimoběžná. To přece nikdo netvrdí. Prezident pouze vykonává pravomoci, které mu Ústava přisuzuje.
Řešení? Vcelku jednoduché. Nikde není řečeno, že prezident a vláda musí hájit stejný obsah zahraniční politiky. Nebylo tomu tak ostatně ani mnohokrát v minulosti. Pokud tedy chtějí svoji zahraniční politiku na určité akci prezentovat paralelně, nechť tak činí. Který postoj se v jakém případě a míře uplatní se pak bude odvíjet od toho, kdo má potřebnou pravomoc konkrétní otázku rozhodovat.
Otevřená dvoukolejnost zahraniční politiky je rozhodně demokratičtější, liberálnější a poctivější než falešná diktatura neexistující jednoty. Prezident republiky se však nikdy nesnažil zabránit, aby na summit cestoval konkrétní člen vlády. Naopak minstr zahraničí je přímo posedlý touhou Pavla na summit nepustit. I to ukazuje, kdo je demokratem, a kdo touží být diktátorem.
