Článek
Autor šestákového článku na Medium.cz se snaží vzbudit dojem, že spor mezi prezidentem a vládou lze vyřešit jednoduchou citací jednoho ustanovení Ústavy.
Jenže právě tady začíná zásadní problém. Ústava České republiky není kuchařka, kde podle jednoho receptu upečete správný výsledek. Je to rámec, který počítá s politickou realitou, s konfliktem i s nutností dohody.
Právní filozof Pokorný nám tvrdí, že prezident má „nezpochybnitelnou autonomii“ v zahraniční politice.
To je velmi odvážné tvrzení, avšak velmi, ale opravu velmi zjednodušující.
Ano, prezident „zastupuje stát navenek“. Ale zároveň žijeme v parlamentním systému, kde vláda nese odpovědnost vůči Poslanecké sněmovně. A odpovědnost bez pravomoci je jen prázdné slovo.
Pokus vydělit prezidenta z této rovnice a učinit z něj jakéhosi paralelního „nad-tvůrce“ zahraniční politiky není výkladem Ústavy, je to její „účelová reinterpretace“.
A jak říkají plzeňští právníci po návštěvě studovny Na Parkánu - Cui bono?
Typickým znakem podobných zploštělých textů je selektivní práce s právem.
Autor si vybere článek 63, ale už méně ochotně připomíná princip kontrasignace a především politickou odpovědnost vlády. Jinými slovy: prezident může konat, ale někdo jiný za to nese důsledky. A právě proto nemůže být „autonomním hráčem“, jak se nám zde sugeruje z nepokorného textového editoru pana Pokorného.
Zvlášť problematický je závěr článku, kde se právní argumentace definitivně rozpadá a nahrazuje ji plané a nepoctivé moralizování.
Najednou už nejde o výklad Ústavy, ale o to, „kdo je demokrat a kdo diktátor“.
Pro pět ran do plzeňské půllitru, to není již seriozní právní analýza. To je politická hysterická agitace v hávu právnické terminologie. Pokolikáté už, pane Pokorný?
Ve skutečnosti nejde o žádný „jasný ústavní výklad“, jak se nám autor snaží upachtěně naznačit.
Jde o klasický spor kohabitace – tedy situaci, kdy prezident a vláda reprezentují odlišné politické přístupy. A tyto situace Ústava záměrně neřeší do detailu, protože předpokládá elementární politickou kulturu a schopnost dohody. A té bohužel prezident Pavel není schopný. Vzpomeňme třeba jeho protiprávní obstrukce ohledně jmenování ministrů vlády.
Neobjektivní západočeský pro-hradní populismus
Snaha tento spor „rozseknout“ jednostranným výkladem je nejen intelektuálně a morálně nepoctivá, ale i hodně nebezpečná. Otevírá totiž dveře k posilování jedné moci na úkor druhé – a to vždy podle momentální politické sympatie autora. Zde Richarda Pokorného z Plzně.
A právě to je jádro problému: nejde o obranu Ústavy, ale o obranu konkrétního problematického prezidenta. Ústava je zde jen zástěrkou.
Brilantně Pokorného demaskoval mj. i vážený pan Petr Duchek - cituji: Když píše (myšleno RP) o jakési „falešné diktatuře neexistující jednoty“ a označuje ministra Macinku za diktátora, není nestranným právníkem, nýbrž advokátem prezidenta Pavla. Přitom bychom mohli stejně tak říci, že prezident svým tlakem na vládu také porušuje princip dělby moci.....(konec citace)
více zde: https://medium.seznam.cz/clanek/petr-duchek-prezident-neni-loutka-vlady-vlada-loutkou-prezidenta-pokorny-zjednodusuje-263089
Závěrem
Kdybych to měl shrnout bez diplomatických kudrlinek: článek Richarda Pokorného není analýzou ústavního práva. Je to ukázkový příklad toho, jak se z práva dělá ideologie. Účelově, aby se jim to hodilo do populistického krámu.
Ergo kladívko, naše norma norem - Ústava není trhací kalendář, ze kterého si vybereme jen to, co se nám hodí, pane Pokorný. I když chápeme, že bývalý komunista Petr Pavel je vám asi lidsky (i politicky) hodně blízký.
