Článek
Má jistě pravdu, když píše, že prezident má ústavní právo zastupovat stát navenek. Jenže je to pravda jen z poloviny. Ústava přece nedává pravomoc jen jedné straně. No a právě v tom je podle mě celý problém současného sporu.
Richard Pokorný je právník, vysokoškolský učitel (PF ZČU v Plzni), autor mnoha článků na Parlamentních listech a Medium-Seznam a není to poprvé, kdy píše takto tendenčně, což by neměl dělat s ohledem na to, že působí na mladé lidi.
Očekávaně předložil solidní ústavněprávní argumentaci a má naprostou pravdu, že účast prezidenta na summitu NATO není formálním rozhodnutím prezidenta ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy, které by vyžadovalo kontrasignaci.
Prezident skutečně zastupuje stát navenek a summit NATO do této kategorie spadá. Jenže problém spočívá v tom, co Pokorný podle mého přesvědčení záměrně pomíjí.
Ústava ČR totiž není prezidentská, ale parlamentní. To znamená, že vláda má ústavní odpovědnost za směřování zahraniční politiky země. Ať se to na Hradě líbí, nebo nelíbí, prezident ji vykonává, vláda ji určuje. A nese za ni také politickou odpovědnost. To není loutkové postavení prezidenta, jak Pokorný neobratně naznačuje, ale klasická kohabitace dvou ústavních orgánů, které mají různé role.
V praxi to tedy znamená, že vláda má právo rozhodnout, kdo bude Českou republiku na summitu oficiálně zastupovat a co na něm bude prosazovat. To současně ale neznamená, že prezident nemá právo na summit jet a prezentovat svůj názor.
Obě strany mají pro své postoje ústavní oporu. Ovšem jak bude Česká republika na summitu vypadat, když každá strana bude říkat něco jiného? Chaoticky a ne moc dobře. A tady si dovolím tvrdit, že prezident je na kratším konci provazu.
Ale ať je, nebo není, právě proto se v těchto případech hledá politická dohoda, nikoliv ústavní převaha jedné strany. A jsme u jádra pudla článku Pokorného.
Líčí spor jako boj dobra („demokratický“ prezident) proti zlu („posedlý“ Macinka). Jenže to už není ústavní výklad, ale politická obhajoba od bývalého člena ÚV KSČM, dnes horlivého demokrata, který má pro Petra Pavla osudově pochopitelnou slabinu. Moralizující závěr „I to ukazuje, kdo je demokratem a kdo touží být diktátorem“ jeho článku proto vnímám v tomto kontextu.
Když píše o jakési „falešné diktatuře neexistující jednoty“ a označuje ministra Macinku za diktátora, není nestranným právníkem, nýbrž advokátem prezidenta Pavla. Přitom bychom mohli stejně tak říci, že prezident svým tlakem na vládu také porušuje princip dělby moci. A mnozí by se právem ozvali, že je to přehnané.
Spor mezi Petrem Pavlem a Petrem Macinkou (správněji vládou) tak není o porušení Ústavy. Je to politický konflikt kohabitace. Ústava jej úmyslně „ponechává v šedé zóně“, protože očekává, že se obě strany budou schopny domluvit. Pokud ne, jde o politický problém, ne ústavní.
A v politice by mělo platit, že když dvě strany mají pravomoc, měly by ji používat s respektem k té druhé.
Připadá mi, že Petr Pavel a Petr Macinka se v tomto sporu chovají jako kluci na pískovišti nad bábovičkami a Richard Pokorný k uklidnění sporu nijak odborně nepřispěl. Právě naopak. Zbytečně ještě více přilil oleje do politického ohně. Navzdory článku, který nazval: Co říká ke sporu mezi Macinkou a Pavlem Ústava ČR?
