Článek
Ještě před několika měsíci řinčela veřejným prostorem absurdní vykonstruovaná kritika dosluhujícího Fialova kabinetu. Oč byla nesmyslnější, o to urputnější. A nezaujatý člověk si málem mohl myslet, že vysoce renomovaný univerzitní profesor v křesle premiéra je největším zločincem rdousícím nebohý lid rukávy svého saka, které bylo v očích veřejnosti neodpustitelným hříchem.
Lid si proto ve volbách vybral k obrazu svému. U nás padouchové k ovládnutí země nepotřebují zbraně, sílu, ani lstivé plány. Lidé si j totiž zvolí dobrovolně sami. Pravděpodobného příštího premiéra a nového předsedu Poslanecké sněmovny (tj. třetího a čtvrtého nejvyššího ústavního činitele) tak nespojuje nejvyšší vzdělání, mezinárodní renomé či snad dokonce všeobecná morální autorita, ale trestní stíhání, které je rovněž hlavním motivem jejich koaliční spolupráce.
Aby se vše řádně vyšetřilo a mohli prokázat svoji nevinu? Nikoliv. Aby se ve své „koalici“ vzájemně podrželi, a ke stíhání nebyli vydáni. Toť výslednice tuzemské demokracie téměř 40 let po pádu autoritářského režimu.
Tím spíš nepřekvapí, že celou nově se formující vládnoucí garnituru tvoří lidé, kteří jsou k tomu způsobilí asi jako Mickey Mouse k řízení kosmické rakety.
Schopnosti již zmiňovaného Tomia Okamury v Japonsku stačily na práci popeláře, zatímco v České republice jej kvalifikují do funkce Poslanecké sněmovny. Jsme opravdu natolik hluboce zahleděni do sebe, že i taková bizarnost nám připadá normální?
Předpokládaní ministři? Postačují příklady. Filip Turek coby člověk, u kterého snad neexistuje žádná charakterová vada, kterou by nedisponoval. Alena Schillerová, která je nejznámější svými fotkami s pávem či kolotočovými převleky a ještě před dvěma roky nás mohutně ujišťovala, že s SPD hnutí ANO rozhodně vládnout nebude. Karel Havlíček coby lobbista za dostavbu Dukovan ruským Rosatomem. Petr Macinka, který na sociálních sítích proslul slovníkem IV. cenové skupiny. Anebo Boris Šťastný, který pro změnu psal o laureátu Puškinovy ceny Václavu Klausovi oslavné básně ve stylu stalinské poezie.
A komu by to bylo pořád málo, esem v záloze je Jindřich Rajchl, který kromě servilní adorace Ruska a absolutního pohrdání morálkou možná v minulosti zářil též jako pornoherec.
Nikdy v životě jsem nepociťoval tak hluboký stud za naši politickou reprezentaci, a současně frustraci z toho, že lidé takové úrovně budou naši zemi nejen řídit, ale i zastupovat navenek. A také z neúprosného volebního resumé, že jsme od úrovně vyspělých demokratických zemí vzdálenější, než jsme byli těsně po roce 1989. Tehdy jsme se teprve začínali učit nakládat se svobodou a demokracií. Po téměř 40 letech to ale umíme hůře než tenkrát. Těžko říct, jak jsme se k takové sebedestrukci dokázali propracovat.
S novou vládní koalicí nás čeká bezesporu nejostudnější období naší novodobé historie. Snaha cokoliv si nalhávat či lakovat přijatelnějšími barvami je zbytečná a kontraproduktivní. Raději konečně pohlédněme s otevřenými očima do zrcadla. Snad budeme tímto nefiltrovaným pohledem sami ze sebe natolik zhnuseni, že se rychle navrátíme na cestu, z níž jsme v letošních volbách nebetyčnou vlastní hloupostí sešli.
