Článek
Jeho hodnocení je razantní, místy až zábavně expresivní, ale zároveň ukazuje jeden zásadní problém současné veřejné debaty: čím ostřejší slova zvolíme, tím méně prostoru zůstane pro skutečné argumenty.
Autor používá silné metafory, jimiž označuje některé politiky za osoby nekompetentní, nevzdělané a morálně pochybné. Mickey Mouse řídící raketu je nápadný obraz — ale zároveň poněkud laciný. Takové přirovnání sice přitáhne pozornost, ale málokdy přesvědčí člověka, který není už předem rozhodnut. Zásadní kritika se pak utopí v nánosu emocí a ironie.
Pokorný má pravdu v jednom: je legitimní debatovat o kvalifikaci politiků a o tom, jak je možné, že lidé s pochybnou pověstí či právními problémy zastávají nejvyšší funkce ve státě. Stejně správně upozorňuje na riziko stranické solidarity, která může komplikovat nezávislé vyšetřování. Jenže místo aby tato témata rozvedl, sklouzává k moralizování a paušalizaci.
Výsledkem je spíše ventilace frustrace než promyšlená úvaha
V politice je běžné, že voliči někdy raději sáhnou po člověku, který je „jako oni“, než po dokonalém technokratovi bez charisma. Dělat z toho automaticky „nejostudnější období novodobých dějin“ je přehnané, a hlavně nepomáhá. Nálepky nevedou k dialogu, ale k zákopům. A česká společnost už má zákopů až dost.
Podstatný problém Pokorného textu je také to, že kromě kritiky nenabízí nic. Neříká, jak napravit systém, jak zvýšit transparentnost politických stran, jak podpořit skutečné odborníky, aby do politiky vůbec chtěli vstoupit. Ukazuje prstem — ale neukazuje cestu. A v tom je slabina, která snižuje dopad i dobře míněného varování.
Pokud má být článek výzvou k občanské obezřetnosti, měl by méně útočit na osobní minulost politiků a více se zabývat tím, zda a jak jsou schopni řídit stát. Popelář může být nakonec lepším předsedou Sněmovny než právník, profesor či manažer — vše záleží na tom, jakou má osobní integritu, jak dovede jednat s lidmi a jak rozumí roli, kterou má plnit. Odsuzovat člověka na základě jeho dřívější profese je nebezpečně blízko elitářství, které většina společnosti odmítá.
Závěrem
Richard Pokorný správně cítí, že veřejná politika potřebuje kultivaci. Jenže kultivace nezačne urážkami, ale věcnou debatou. Pokud chceme lepší politiku, musíme také lépe diskutovat. A to platí pro politiky — i pro jejich kritiky.
P:S - posmívat se profesi popeláře, je opravdu laciné a nedůstojné. Kdyby R. Pokorný občas vyšel ze svého golfového klubu či univerzitní pracovny mezi normální lidi, tak by viděl, jak je práce popelářů, lakýrníků, řidičů MHD, zdravotních sester nebo zedníků pro společnost užitečná. Nicméně to dlouhodobý zastánce povýšeného profesora Fiala asi jen tak nepochopí.
