Článek
Minulý týden přišla starší paní. Třásly se jí ruce, když vyndavala z košíku pár základních potravin. „Promiňte, ale musím něco vrátit,“ šeptla a podávala mi zpět sýr a šunku, „spletla jsem se v penězích a nevyjde mi to.“ Bylo mi jí líto. Není první ani poslední důchodkyně, která musí počítat každou korunu. Než jsem stihla zareagovat, paní za ní vytáhla peněženku: „Já to paní zaplatím.“ Takové momenty mi vracejí víru v lidství.
Jenže pak přijdou dny, kdy si připadám jako boxovací pytel. „Vy jste normální? Tyhle ceny? To si děláte srandu?“ křičel na mě včera mladý muž v drahém obleku. Jako bych já mohla za inflaci. Jako bych já určovala ceny. Přesto jsem musela stát, usmívat se a poslouchat jeho výlevy. „Je mi líto, ale ceny neurčuji já,“ odpověděla jsem po sté. „To je mi jedno, jste banda zlodějů!“
Nejhorší jsou svátky a velké slevy. To se z lidí stávají zvířata. Loni před Vánoci se dvě ženy popraly o poslední balení vanilkových rohlíčků. Doslova se tahaly o krabici a křičely na sebe. Museli jsme volat ochranku. A to všechno kvůli cukroví v akci. Moje kolegyně Maruška po třiceti letech za kasou odešla do důchodu. „Už nemůžu,“ řekla mi, „ty věčné nadávky, stížnosti, arogance. Jsem z toho nemocná.“ Chápu ji. Někteří zákazníci si z nás udělali hromosvod pro všechno špatné ve svých životech.
Ale pak jsou tu ti druzí. Paní, která mi každé ráno přinese domácí buchtu. „Vy se tady s námi tak nadřete, holčičko,“ říká. Nebo pán, který vždy počká, až odbavím frontu, a pak mi vypráví vtip. Děti, které mi kreslí obrázky. Staří lidé, kteří si chtějí jen popovídat, protože jsou celé dny sami. Nejhůř nesu, když nás zákazníci berou jako podřadné bytosti. „Měla jste se líp učit, nemusela byste tu sedět,“ uslyším občas. Chtěla bych jim říct, že moje kolegyně má vysokou školu. Že já sama studuji dálkově. Že tahle práce není o vzdělání, ale o službě lidem. Ale většinou mlčím a usměju se.
Pamatuji si mladou maminku, která se rozplakala u pokladny, protože jí chybělo třicet korun na dětskou výživu. Potichu jsem jí je doplatila. Vrátila se druhý den s květinou natrhanou někde na louce a očima plnýma slz. Takové momenty mi připomínají, proč tuhle práci dělám. Někdy si říkám, že by každý člověk měl povinně strávit měsíc za kasou. Možná by pak lidé byli hodnější. Chápali by, že i prodavačka je člověk s city, problémy a důstojností. Že si nezaslouží být terčem frustrace jen proto, že stojí za pultem.
Za ta léta jsem se naučila, že úsměv je nejlepší zbraň. I na největšího křiklouna. Že laskavost se vrací, i když někdy oklikou. A hlavně, že za každým nepříjemným zákazníkem přijde někdo, kdo vám vrátí víru v lidi. Včera večer, těsně před zavíračkou, přišla mladá dívka. Viděla, jak uklízím rozsypané těstoviny, a beze slova se ke mně přidala. „Mamka také pracovala jako prodavačka,“ řekla, „vnaím, jak těžké to občas je.“ V tu chvíli jsem věděla, že zítra zase přijdu. Protože dokud budou existovat takoví lidé, má tahle práce smysl.
A možná, že příště, až půjdete nakupovat, si vzpomenete na tenhle článek. A uvědomíte si, že na druhé straně pultu stojí člověk. Člověk, který si zaslouží stejný respekt jako vy.
