Článek
A co je nejhorší? Všichni si myslí, že jsme zlatokopové, kteří neplatí daně a žijí si jako prasata v žitě. Realita? Vstávám v pět ráno, končím v devět večer, nemám dovolenou, a když onemocním, nikdo mi nedá nemocenskou. Všechno si musím vydřít sama, zatímco stát po mně chce čím dál víc papírování a kontrol. Nedávno mi kamarádka, státní úřednice, vyprávěla, jak si stěžuje na plat 40 tisíc měsíčně. Prý má málo. Já se jen hořce zasmála.
Ona má jistotu výplaty, stravenky, sick days, pět týdnů dovolené a fond kulturních a sociálních potřeb. A já? Já mám jistotu akorát tak dalších povinností a odvodů. Každý měsíc musím nejdřív zaplatit zdravotní a sociální pojištění, nájem za provozovnu, energie, účetní, a teprve pak můžu přemýšlet, jestli mi zbyde na vlastní výplatu. A to nemluvím o tom, že každou investici do podnikání si musím nejdřív vydělat a pak teprve můžu něco modernizovat nebo rozvíjet.
Stát se tváří, že nás podporuje, ale realita je úplně jiná. Místo podpory dostáváme další a další povinnosti. EET sice zrušili, ale přišly jiné nesmysly. Kontroly ze živnostenského úřadu, hygieny, finančáku - jako bychom byli největší zločinci v této zemi. A co teprve ty řeči o tom, jak si vyděláváme miliony na švarcsystému! Většina z nás jsou normální řemeslníci, obchodníci nebo drobní podnikatelé, kteří se snaží uživit sebe a své rodiny poctivou prací. Jenže to nikoho nezajímá. Pro stát jsme jen další položka v kolonce potenciální daňové úniky.
Když vidím, jak rostou ceny energií, materiálu a všeho ostatního, mám chuť to všechno zabalit. Ale co pak? Jít pracovat do fabriky za minimální mzdu? Nebo se nechat zaměstnat ve státní správě, kde člověk sedí od-do a nemusí řešit, jestli bude mít příští měsíc na zaplacení všech účtů? Nejhorší je ta nejistota. Nikdy nevíte, co přijde zítra. Jestli budou zakázky, jestli zaplatí zákazníci, jestli nepřijde další vlna krize. Zaměstnanec dostane výpověď a má dva měsíce na to, aby si našel novou práci. My? My můžeme přijít o všechno ze dne na den.
Je načase, aby si všichni uvědomili, že bez živnostníků by tahle země nefungovala. Jsme to my, kdo drží při životě služby, řemesla a malé obchody. My, kdo pracujeme často sedm dní v týdnu, abychom udrželi své podnikání nad vodou. A přesto jsme pro stát jen obtížný hmyz, který je potřeba regulovat a kontrolovat. Příště, až půjdete k holiči, do hospody nebo si necháte opravit auto, vzpomeňte si, že ten člověk, který vás obsluhuje, možná už měsíce nebyl na dovolené a večer bude do noci počítat, jestli mu zbyde aspoň na nájem. Protože tohle je realita českého živnostníka v roce 2024.
