Článek
Za volantem trolejbusu člověk postupně zjistí, že jízdní řád je pro některé cestující spíš nezávazné doporučení než plán, podle kterého se má řídit městská doprava. Oni mohou vyrazit z domu pozdě, zapomenout si peněženku, ještě si cestou koupit kávu a nakonec se rozběhnout přes půl ulice. A když to nestihnou, někdo za to přece musí nést odpovědnost. Nejčastěji řidič, který se opovážil odjet přesně včas.
Ten den jsem měl ranní směnu a všechno probíhalo docela normálně. Lidé nastupovali, vystupovali, někdo poděkoval, jiný se tvářil, jako bych mu osobně zdražil nájem. Na zastávce jsem otevřel dveře, nechal cestující nastoupit a po uplynutí potřebné doby se připravil k odjezdu. Rozhlédl jsem se, zkontroloval situaci a zavřel dveře.
Vtom jsem ho zahlédl.
Muž se řítil po chodníku směrem k trolejbusu. Běžel tak urputně, že jsem skoro čekal, kdy mu z kapsy vyletí klíče a za ním začne vlát kabát jako plášť superhrdiny. Jenže byl ještě několik metrů daleko a dveře už byly zavřené. Vozidlo se rozjíždělo a já nemohl jen tak zastavit uprostřed jízdního pruhu, znovu otevřít dveře a nechat ho nastoupit mimo zastávku.
Pokračoval jsem tedy podle jízdního řádu.
V zrcátku jsem viděl, jak muž zpomaluje a zvedá ruce nad hlavu. Podle jeho výrazu jsem pochopil, že právě dospěl k názoru, že jsem nejhorší člověk, kterého kdy potkal. Přitom jsme spolu ještě ani nepromluvili. Musel jsem na něj udělat opravdu silný dojem.
Říkal jsem si, že tím celá záležitost končí. Za chvíli jsem měl odbočit na hlavní silnici a pokračovat v běžné trase. Jenže o několik minut později mě na semaforu čekalo překvapení.
Zastavil jsem na červenou a koutkem oka zahlédl muže, který se k trolejbusu blížil po chodníku. Nejdřív jsem si myslel, že jde jen náhodou kolem. Pak se ale rozběhl přímo ke dveřím a začal na ně bušit dlaní.
Byl to můj zmeškaný cestující.
„Otevřete!“ křičel přes sklo.
Podíval jsem se na něj a ukázal směrem k nejbližší zastávce. Muž ale místo toho, aby se uklidnil, začal gestikulovat ještě divočeji. Ukazoval na hodinky, na trolejbus a nakonec na mě, jako by právě odhalil pachatele nějakého velkého zločinu.
„To neumíte počkat? Vždyť jste mě viděl! Běžel jsem!“ hulákal.
V tu chvíli jsem si musel připomenout, že sedím za volantem, mám za sebou plné vozidlo lidí a nejsem účastníkem televizní soutěže o nejrychlejší slovní hádku. Zůstal jsem sedět, dveře neotevřel a klidně mu řekl, že může nastoupit na další zastávce.
To ho rozzuřilo ještě víc.
„Vy si myslíte, že jste něco víc, protože řídíte trolejbus?“ pokračoval. „Já kvůli vám přijdu pozdě!“
Přemýšlel jsem, jak mu vysvětlit, že jeho pozdní příchod do práce nezačal v okamžiku, kdy jsem zavřel dveře. Možná měl vyjít o dvě minuty dřív. Možná neměl posledních pět minut hledat telefon. Možná si mohl připravit věci už večer. Jenže něco mi říkalo, že přednáška o osobní odpovědnosti by v tu chvíli neměla velkou šanci na úspěch.
„Pane, stojím na semaforu. Nemohu vás nechat nastoupit mimo zastávku. Prosím, ustupte od vozidla,“ odpověděl jsem.
Muž se zasmál takovým tím smíchem, který nemá s humorem vůbec nic společného. Potom mi začal vysvětlovat, že platí jízdné, a tudíž má právo na slušné zacházení. To byla zajímavá myšlenka. Zřejmě se domníval, že zakoupením jízdenky získal také možnost měnit jízdní řád, otevírat dveře na požádání a rozhodovat o tom, kde trolejbus zastaví.
Mezitím se za mnou začala tvořit kolona. Řidič osobního auta zatroubil, protože semafor mezitím přešel na zelenou a já nemohl bezpečně pokračovat, dokud muž neustoupí. Ten se ještě chvíli rozčiloval, pak si něco zamumlal pod vousy a konečně odešel směrem k chodníku.
Teprve potom jsem mohl pokračovat v jízdě.
Uvnitř trolejbusu se několik cestujících pobaveně usmívalo. Paní sedící hned za kabinou se ke mně naklonila a řekla: „To jste měl dobré. On si snad myslel, že jste jeho osobní řidič.“
Musel jsem se pousmát. „Možná příště dostanu i jeho nákupní seznam.“
Zasmála se a atmosféra ve vozidle se trochu uvolnila. Jenže mně podobné situace zábavné připadají až s odstupem. V tu chvíli totiž člověk musí řešit nejen rozčileného cestujícího, ale i bezpečnost provozu, zpoždění a odpovědnost za desítky lidí, které veze.
Největší problém je, že někteří lidé považují každé dodržení pravidel za projev neochoty. Když neotevřete dveře mimo zastávku, jste arogantní. Když odjedete podle jízdního řádu, jste bezohlední. Když odmítnete zastavit tam, kde si někdo vzpomene, neumíte jednat s lidmi. A kdybyste kvůli jednomu opozdilci zablokovali provoz, ostatní cestující by vám zase vyčetli, že mají zpoždění.
Člověk se zkrátka nemůže zavděčit všem. A ani by se o to neměl snažit za každou cenu.
Kdybych tehdy otevřel dveře u semaforu, riskoval bych nejen porušení pravidel, ale také nebezpečnou situaci. Co kdyby muž při nastupování zakopl? Co kdyby se rozjel provoz? Co kdyby se za mnou někdo pokusil objet stojící trolejbus? Stačila by jediná nešťastná chvíle a z banálního zmeškání spoje by mohl být skutečný problém.
Jenže na tohle rozčilený člověk nemyslí. Vidí jen své hodinky, svou práci a svou představu, že svět by měl na jeho potřeby reagovat okamžitě.
Když jsem později přijel na konečnou, vzpomněl jsem si na jeho výraz a musel jsem se znovu pousmát. Představoval jsem si, jak večer vypráví doma, že mu řidič trolejbusu ujel přímo před nosem a odmítl ho pustit dovnitř. V jeho verzi příběhu budu nejspíš bezcitný tyran veřejné dopravy, který se ráno rozhodl zničit jednomu slušnému člověku celý den.
V mé verzi jsem jen zavřel dveře a odjel podle jízdního řádu.
A právě v tom je někdy práce řidiče městské dopravy zvláštní. Člověk může udělat všechno správně, a přesto si vyslouží nadávky od někoho, kdo přišel pozdě. Někteří cestující totiž nechtějí, abyste je bezpečně a spolehlivě dopravili do cíle. Chtějí, abyste jim napravili i chyby, které udělali ještě předtím, než vás vůbec potkali.
A pokud možno bez zpoždění, bez řečí a s úsměvem.
