Článek
Historická romance Popelka z knihkupectví ve mně vyvolala touhu připomenout si Pygmalion. Jednu z mnoha divadelních nesmrtelností, která dýchá na jevištích po celém světě i dnes.
Jelikož to byla touha silná a neustále dotírající, nemohla jsem jinak než ji vyslyšet.
George Bernard Shaw, dramatik irského původu, jenž svůj život prožil ve Velké Británii, inspiraci pro Pygmalion našel v antickém mýtu, jenž se ukrývá v Ovidiových Proměnách. Sochař Pygmalion si vyřeže sošku ženy, k níž vzplane láskou. A onou láskou a péčí ji probudí k životu.
První řádky Pygmalionu začaly vznikat 7. března 1912. Poslední byly napsány 10. června téhož roku. První diváci se s Lízou Dolittleovou mohli seznámit 13. října 1913 ve vídeňském divadle Hofburg, následně dostali šanci diváci v Berlíně. Ti britští přišli na řadu až 11. dubna 1914. Hra se hrála v londýnském Divadle Jejího Veličenstva, a to až do července. Poté se představitelé jednotlivých rolí, kromě sira Herberta Tree, představitele Higginse, odcestovali na turné do New Yorku.
Knižně vyšel Pygmalion až roku 1916, přičemž text hry byl obohacen o předmluvu a doslov. K obému se dostanu později.
Líza Dolittleová ve filmu poprvé promluvila roku 1938 v režii Gabriela Pascala. Sám G. B. Shaw k němu napsal scénář, jenž získal zlatou sošku a v němž připouští tolik požadovaný šťastný konec, tedy sňatek Higginse s Lízou. Stejně tak se týká muzikálu My Fair Lady z roku 1956. Nemluvě o jeho filmové verzi s Audrey Hepburnovou coby prostořekou květinářkou v hlavní roli. K filmu samotnému by se dal napsat samostatný článek, protože k jeho natáčení se váže řada více či méně známých historek. Omezím se na jednu jedinou, tu „profláknutou“, avšak moji oblíbenou. Na divadelních prknech se do hubaté Lízy Dolittleové vžívala Julie Andrewsová. Mělo se tedy za to, že ji ztvární i ve filmu. Jenomže hlavní producent filmu Jack Warner si v hlavní roli nepřál tehdy málo známou britskou divadelní herečku a zpěvačku, a roli tak získala Audrey Hepburnová. Nemalým bolestným jistě pro Julii Andrewsovou bylo pozdější získání Oscara za Mary Poppinsovou. Kdežto Audrey Hepburnová na Oscara nominována nebyla. A kdyby snad roli odmítla, Julii Andrewsové by k roli nepomohla, jelikož by ji údajně získala Elizabeth Taylorová, která po roli prahla.
Samotný divadelní text se zabývá v té době emancipací žen a nepropustnou společenskou hierarchií viktoriánské společnosti, která, co si budeme, oplývala nejedním pokrytectvím. Což je další vrstva příběhu. Nesmíme zapomenout ani na cynismus a povýšenectví, jakož i na duševní zrání a uvědomění si vlastní hodnoty. Z ušmudlané Lízy Dolittleové se s pomocí arogantního fonetika Higginse, jenž nedomýšlí důsledky svých činů, nekouká za obzor, stane elegantní žena, která nejen že je schopna díky správné mluvě a vytříbenému chování dokonale oklamat společnost, ale která vyzraje i jako žena toužící po citu. A svou přeměnu korunuje, jak to mínil i samotný G. B. Shaw, svatbou nikoliv s chladným Henry Higginsem, jenž by jí nenabídl takový vztah, kterého by Líza byla hodna, nýbrž s mladým Freddym. Ten je jí upřímně okouzlen.
Je to právě závěr hry, který je hojně diskutován a přizpůsobován „všeobecnému přání“. Jak jsem napsala výše, G. B. Shaw ke knižnímu vydání sepsal nejen předmluvu, ale i rozsáhlý doslov, kterým reagoval na potřebu po romantickém vyústění a ve kterém osvětlil, proč by si Líza nemohla (neměla) vzít Henryho Higginse. Nekonvenovalo by to s její proměnou. A přesto je snad v naší lidské povaze ukryta nekonečná touha po šťastných koncích, která nejednou vedla divadelní
i filmové tvůrce ke změně závěru.
Tolik krátké nahlédnutí za oponu divadelní hry o stvoření sebe sama. Přesně dle slov samotného autora: „Život není o nalezení sebe sama. Život je o vytvoření sebe sama.“
Shaw, George Bernard: Pygmalion, Cooboo, vyd. 1., 2025
Zdroj:
