Článek
Kapitola čtvrtá
Následující ráno u snídaně byla Lisa nikoli jen v dobrém, nýbrž ve skvělém rozpoložení. William nadšení své ženy sdílel zčásti (hlavním důvodem jeho radosti bývala její radost, třebaže mu jakožto muži její důvody mnohdy unikaly) a Jasmína ho nesdílela vůbec. Jako jediná z trojice byla otevřeně otrávená, i když si oddechla, že včerejší seznamovací nepříjemnost, kdy si připadala jako předváděný dobytek na trhu, má za sebou.
„Včerejší večer se povedl,“ pochvalovala si Lisa a nandala si na talířek dvojitou porci míchaných vajíček.
William kriticky pohlédl na její talířek a nejraději by jí dobrou polovinu porce odebral. Jako obvykle ho zamrzelo, že mají tak dlouhý stůl.
„Skutečně?“ zeptal se, jako by jejím slovům nevěřil. Hlavu měl skloněnou k novinám, ale místo, aby koukal do nich, špehoval očima daleký žlutý kopec.
„Jistě, drahý, ty si to snad nemyslíš?“ Lisa hltala snídani jako někdo, kdo aspoň týden nejedl.
„No, z čeho usuzuješ, že se vyvedl?“ William chtěl Lisu zaměstnat mluvením, protože nebyla schopná jíst a zároveň debatovat.
„George Wollins požádal Jasmínu o tanec dvakrát! To je skvělé! Je jasné, že o tebe má zájem,“ obrátila se na dceru s širokým úsměvem, jako kdyby k němu byla příležitost.
„Vsadím se, že kdyby dal příležitost i jiným, bylo by těch mužů, s nimiž by naše Jasmína tančila dvakrát, více,“ podotkl William a obrátil stránku novin, přestože ji neměl přečtenou.
Jasmína byla znechucená. „To pro žádnou dívku, o niž se zajímá George Wollins, není důvod k radosti. Jedině pro takovou, která je úplně slepá, hluchá, hloupá a bez sebemenších nároků na budoucího chotě,“ obrátila se na matku, v tváři usazenou otrávenost.
„Jasmíno! Tu radost mi nezkazíš!“ upozornila ji Lisa a k Williamově potěšení odložila vidličku a nadechovala se k další promluvě. „Když se se mnou paní Wollinsová loučila, říkala, že jsi na něj udělala ten nejlepší dojem! A že brzy můžeme očekávat jejich pozvání na čaj!“
„Ale ne!“ zamumlal William s hlavou sklopenou k novinám.
„Co se stalo? Někdo umřel?“ vyhrkla Lisa zděšeně a s napětím čekala na manželovu odpověď. Aby se tak stalo něco Georgi Wollinsovi, napadalo ji.
„Ne, drahá, nikdo neumřel.“
Lisa si s úlevou oddechla. Smrt George Wollinse by věci značně zkomplikovala.
„Tím jsem reagoval na to pozvání na čaj.“
Jasmína se uchechtla a Lisa ji umlčela pozdviženým obočím.
„Copak nevíš, Liso, že čaj u Wollinsových se nehodí ani pro vylití do květináče?“
„Williame!“
„Dobře, dobře,“ kapituloval. „Budu ho tedy lít do květináče. Doufám, že nějaký v salonku budou mít.“
„Proč musím mít takové trápení?“ povzdechla si Lisa a vyčítavě hleděla na svého manžela i dceru.
„Vy, matko, nemáte žádné trápení. Jestli je v této rodině někdo, kdo má nějaké trápení, jsem to já,“ podotkla Jasmína.
„Ty jsi mě předtím neposlouchala? Říkala jsem, že jsi na pana Wollinse učinila ten nejlepší dojem!“ zopakovala Lisa pro jistotu.
„Právě, že poslouchala,“ Jasmína si zhluboka povzdechla jako před chvílí Lisa. „Na někoho tak tupého není těžké udělat jakýkoli dojem,“ utrousila podrážděně a umínila si, že pokud bude muset podobnou záležitost absolvovat i někdy příště (znala svou matku, tudíž byly její obavy oprávněné), bude se mnohem méně usmívat a společensky konverzovat.
„Jasmíno!“ zvolala zděšeně Lisa.
„Měla jsem mu šlápnout na nohu,“ uvažovala Jasmína nahlas a vidličkou převalovala vajíčkovou hmotu, „ale on má tak nesnesitelnou povahu, že by ho ani tohle neodradilo. Ještě by se omlouval on mně, že za mou nepozornost může jeho nešikovnost.“
„Jasmíno! Mluvíš o jednom z nejváženějších dědiců!“ připomněla Lisa.
„Vážně?“ zapochybovala Jasmína, ale než ji Lisa mohla uklidnit a zbavit jejích pochyb, vložil se do toho William.
„A to jsem si až do této chvíle myslel, že nejváženější v kraji jsem já,“ prohodil zklamaně.
„Ty už nejsi dědic!“ připomněla mu Lisa.
„Ach, to máš pravdu. Děkuji ti, že jsi mi osvěžila paměť, drahá.“
William se vrátil k novinám.
„A kdo ho takto označil?“ chtěla vědět Jasmína. „Kdokoli, kdo o Georgi Wollinsovi pronese, že je vážený či dokonce nejváženější, nemá rozum.“
„Má patnáct tisíc liber ročně!“ uvedla Lisa, jako kdyby tohle byl argument.
„A otec má dvacet tisíc liber!“ kontrovala Jasmína.
„To má pravdu,“ přidal se William. „Snad nechceš, drahá, aby se naše dcera vdala pod úroveň? Nemůžu jinak, Liso. Nedám ji nikomu pod dvacet tisíc liber.“
„Vy jste se proti mně spikli!“ nařkla je Lisa z toho, že maří všechny její plány a snahy. Williamovo jmění nikdo z nápadníků nemohl překonat.
„Nemůžeš přece říct, že nechci pro naše dítě to nejlepší?“ řekl William s úsměvem.
„A copak o mně to můžeš říct? Ale má už čtyřiadvacet let!“
„Matko, svůj věk si pamatuju, nemusíte mi ho denně připomínat.“
„Dobře, dobře, Jasmíno,“ Lisa zmírnila tón. „A co takový pan Harper? Proti němu nemůžeš nic namítat, leda tak to, že má jen deset tisíc liber,“ střelila pohledem k Williamovi, jenž dusil další nápor smíchu.
„Ale můžu,“ nesouhlasila Jasmína, a než stačila vyslovit první námitku, matka ji jasným gestem ruky zadržela.
„Když se ti nelíbí ani pan Wollins, ani pan Harper, tak tu je ještě pan Walker nebo pan Shine. Dívala jsem se, jak se oni dívali na tebe,“ řekla významně.
Jasmína se ušklíbla.
„A ani jeden z nich nemá víc než já,“ utrousil William.
„Williame!“
„Už mlčím, drahá. Jistě jsou oba okouzlující.“
„Vy jste je včera neviděl, otče?“ otočila se na něj Jasmína.
„Ne, muže si většinou příliš neprohlížím.“
„Williame!“
„Ani ženy!“ dušoval se.
Pokračování ve čtvrtek 20. 8.
