Článek
Kapitola jedenáctá
„Tak vás tu pěkně vítáme!“
Paní Wollinsová se nemohla usmívat víc. Její obličej brázdil tak široký úsměv, až to vypadalo, že jí někdo uříznul polovinu obličeje. Její hlas zněl, jako když se o sebe třou čepele nože. Ardenovi přijala v prostorném salonku zařízeném s takovou přehnaností a okázalostí, aby nemohl být nikdo na pochybách, že peníze jsou tím posledním, co by tato rodina postrádala. Byla to okázalá přehlídka bohatství a povrchnosti a prázdnoty, bez aspoň malého náznaku elegance či nedejbože vkusu.
Rozzářená Lisa, přiměřeně usměvavý William a neusměvavá Jasmína se usadili. Jasmína nenápadně okem zalétla k hodinám na krbové římse. Od rána byla v nenáladě a zmožená únavou, jako kdyby neprospala několik dní. Vše zhoršovaly matčiny neustávající řeči o Georgi Wollinsovi a její povznesenost z odpoledního programu. Vytopený salonek ani představa následujících hodin napuštěných nudou a zbytečnými řečmi jí v jejím ospalém stavu nepomáhaly. Musela se opanovat, aby zůstala sedět na místě a neodkráčela, nebo aby se z ní nestala hadrová panenka bez vlády nad tělem.
Paní Wollinsová návštěvníkům pro začátek nabídla čaj a čokoládový dort.
Jakmile William přijal šálek s podivně obarvenou vodou, která měla představovat čaj, okamžitě se rozhlédl po pokoji a hledal nejbližší květinu. Ke své smůle žádnou neviděl a od spícího krbu seděl neuspokojivě daleko. Když mu služka do druhé ruky vsunula talířek s kouskem na pohled slušně vypadajícího dortu, musel mysl zaměstnat vymýšlením ještě důmyslnějšího plánu, a to, jak se zbavit onoho plátku, o jehož nechuti neměl sebemenší pochyby.
„Omlouvám se, že mi tak trvalo, než jsem vás pozvala na slíbený čaj, ale manžel byl trochu churavý, a ještě se necítí úplně zdráv,“ uvedla paní Wollinsová a vypadalo to, že se nikdy nepřestane usmívat.
„Ale copak, snad nic vážného?“ položila Lisa očekávanou otázku, na kterou dostala očekávanou odpověď. S panem Wollinsem to bylo totiž pokaždé stejné.
„Ne, ne, naštěstí se už zotavuje, nemusíte mít obavy. Jinak bych vás nezvala, kdyby hrozilo nebezpečí nákazy. Měl jen problémy se žaludkem,“ mávla rukou, jako kdyby to ani nestálo za řeč. „Ale doktor mu stále nedoporučil, aby vstával z postele, tak ho musíte omluvit.“
„Ovšem, to je samozřejmé,“ odtušila Lisa a vší silou se poté, co se napila čaje, snažila udržet na tváři společenský úsměv.
Jasmína při zmínce o doktorovi zpozorněla. Ihned si vybavila Ruperta Colliera, jeho krásnou tvář i smích a spolu se smíchem i sníh a křupání. V panujícím parnu osvěžující představa. Od onoho dopoledne, kdy se spolu seznámili, se s ním při dalších vycházkám nepotkala ani o něm neslyšela, ale občas během dne na něj pomyslela. Uvažovala, jak se mu daří, jak se mu v Berfordshiru líbí a zda si nevybavil nějaké hluboko zasuté vzpomínky z dětství, o nichž si myslel, že jsou ztracené nebo že vůbec neexistovaly. (Neodvažovala se však myslet na to, jestli on myslí na ni.) Nevěnovala mu všechny své myšlenky, ale bylo jich dost na to, aby to její matku znepokojilo, pokud by o tom věděla. (S výjimkou dnů, kdy se ji Lisa snažila přesvědčit o neexistujících ctnostech George Wollinse („Spojujete nespojitelné, matko.“) či kouzlu pana Harpera („Evidentně jste si všimla něčeho, co mně uniklo.“ – „I mně,“ přidal se William, aby Jasmínu podpořil, „a vsadím se, že všem, kteří disponují použitelnými očima.“) nebo zajímavosti pana Shinea a Walkera („Zajímavější jsou i zprávy o počasí.“ – „Zvlášť v takových vedrech, kdy člověk očekává déšť každou chvíli,“ přidal William.), to na Ruperta Colliera myslela celý den.)
Pokračování ve čtvrtek 8. 10.
