Článek
Kapitola desátá
„A je to tady! Je to tady!“ Chodbou Argin Hall, rozlitou jako potok, poletoval radostný křik podmalovaný klapáním bot, jež přešlo do svižného běhu. Lisa zcela zapomněla, že od doby, co započala novou životní etapu coby vdaná, a tedy vznešená a vážená paní, skončila s touto oblíbenou činností, kterou v předmanželských časech ráda praktikovala a za kterou ji matka nejednou coby dítě a později jako dospělou dívku peskovala, jelikož něco takového se k pravé dámě přece nehodí. Avšak blaženost z přečtené zprávy jako by ji omladila a obdařila neodrolenými klouby, hbitě utíkala do salonku, přitom mávala dopisem nad hlavou jako vavřínovým věncem.
„Už je to tady, holčičko!“ vysoukala ze sebe udýchaně a doslova žuchla na sofa jako prostá děvečka. (I za tento pohyb by si vysloužila matčino pokárání. Kdyby tedy paní Goldová nebyla pět let v Pánu. „Jestli je tvoje matka v nebi, tak si ostatní kolem ní myslí, že jsou v pekle,“ utrousil jednou William o milované tchyni.) Na čele jí vyrazily perličky potu. Bála se, aby se jí neroztrhly plíce.
Jasmína spolu s otcem seděla to dopoledne v salonku a vychutnávala si chvíli s knihou. Slunce se stále neumoudřilo a opékalo celý Berfordshire jako plátek toastu, vysušená krajina sotva popadala dech.
Jasmína, s pohledem namířeným na okno rozpálené jako uhlíky uvažovala, zda se po delším sezení neprotáhne a nepůjde se projít do zahrady, kde by se mohla pokusit najít si tmavý kout, kam by slunce nedosáhlo.
„Ano, matko. Poslouchám,“ řekla Jasmína zcela bez zájmu, jelikož vzhledem k matčinu nadšení větřila špatné zprávy.
„I já.“ William složil rozečtené noviny a čekal, až se jeho žena vydýchá, aby mohla přednést onu novinu.
„Paní Wollinsová nás pozvala na čaj!“ Lisa zamávala dopisem a její úsměv už nemohl být širší. Pot jí stékal v čurcích po tváři.
„Ne!“ vykřikla Jasmína, ale nikoli radostí.
„Ano!“
„Tak to je nejsmutnější zpráva dne!“ vyhrkl William.
„Williame!“
„A kdy že se to můžeme dostavit?“ zeptal se a doufal, že pokud by to bylo za déle než dva dny, mohlo by se do té doby přihodit něco, co by jim v návštěvě zabránilo.
„Už zítra odpoledne.“
„Už zítra odpoledne!“ zopakoval William a přestal plánovat nečekané okolnosti. „Ale že si paní Wollinsová dala na čas. Už jsem začínal podléhat dojmu, že na nás zapomněla. Lituji, že jsem se mýlil.“
„Williame!“
„Příště se budu naopak modlit, aby pozvání přišlo co nejdřív. Budu si to tak toužebně přát, až se toho nakonec nedočkám.“
„Williame!“
„To abychom se dnes dobře najedli. Pokud vím, kuchařka paní Wollinsové stále neumí uvařit ani čaj, ani obyčejné vajíčko. Proto je starý pan Wollins stále tak hubený, až by se jeden bál, aby se prudším pohybem nezlomil, a stále je marod. Požádám Cooperovou, aby namísto ryby upekla maso.“
„Ty myslíš jen na jídlo!“ napomenula ho Lisa a kapesníkem si osušovala obličej.
„Ty také, drahá.“
Lisa sebou zašila. „Jen někdy,“ přiznala šeptem, „když mě Jasmína rozzlobí. Ale hlavně myslím na její svatbu. A pokud se na návštěvě nebudeš chovat způsobně,“ pohledem mířila na skleslou Jasmínu, „budu muset spořádat hory jídla!“ vyhrožovala.
„Holčičko, nedá se nic dělat. Budeš muset být příkladná a poslušná dcera. Přece nedopustíš, aby bylo ohroženo zdraví naší maminky.“
Jasmína poraženecky svěsila hlavu. Zdraví své matky si nemohla vzít na svědomí.
Pokračování ve čtvrtek 1. 9.
