Článek
Kapitola čtrnáctá
Jasmína se poprvé od příchodu usmála, ale pouze nepatrně, aby náhlé roztátí jejího studeného výrazu nevzbudilo nežádoucí otázky.
Lisa, sedící po jejím boku, změnu ve výrazu své dcery nezaznamenala, ovšem nebýt vymodleného příchodu George Wollinse, paní Wollinsové, která seděla přímo před svou snachou, jak ji v duchu již titulovala, by tato podstatná maličkost neunikla.
„Georgi! Konečně jsi tu!“ Paní Wollinsová se vrhla k synovi a táhla ho do středu společnosti s takovou vehemencí, až strčili do Ruperta Colliera stojícího u sofa.
„Omlouvám se za zpoždění,“ uklonil se Lise i Jasmíně. „Ale zdržel jsem se u otce. Abych nezapomněl, mám vám vyřídit srdečné pozdravy.“
„Že děkujeme,“ promluvil William z nového místa. Využil totiž rušné chvíle, kdy byly dámy plně zaujaty rozhovorem o novém doktorovi. Tehdy si stoupl ke krbu, a když se všichni zabývali nově příchozími, zcela nepozorován zalil porovnaná polena čajem.
„Jsem nesmírně rád, že jste přišli,“ vyslovil George Wollins své potěšení. Třebaže patřilo všem, díval se při něm pouze na Jasmínu a olízl si rty.
Jasmína udržela kamennou tvář a periferně vnímala Ruperta Colliera. Cítila, že na ní bez ustání spočívá svým pohledem.
„My jsme rádi, že se vašemu otci ulevilo natolik, že se tato návštěva mohla uskutečnit. Viď, Jasmíno?“ uvedla Lisa a dloubla do nemluvné Jasmíny.
„To, že se váš otec uzdravil, je rozhodně dobrá zpráva. Nemoc se nemá přát nikomu,“ pronesla, ačkoli by raději dál setrvávala v mlčení.
„S tím musím souhlasit, slečno Ardenová,“ ozval se Rupert Collier a přistoupil blíž k Georgi Wollinsovi. „Nemá se přát ani našemu úhlavnímu nepříteli,“ dodal.
Jasmína křečovitě držela ústa u sebe.
„Vy máte být za nemocné rád a nestěžovat si,“ odsekl George Wollins, podrážděný doktorovou přítomností, kterou považoval za nadbytečnou. Kousek od něj odstoupil, jelikož výškový rozdíl mezi ním a Rupertem Collierem působil na jeho mužskou hrdost příliš ponižujícím způsobem.
„Za ty rozhodně nejsem rád,“ zaprotestoval Rupert Collier a shlédl na George Wollinse.
„Jak to? Nemoci vás živí.“
„Vy to podáváte tak, jako kdybych ty nemoci na lidi přivolával. Mě ale živí uzdravování.“
„Kdyby nebylo nemocných, neměl byste obživu. Potřebujete je.“
„I v tomhle se mýlíte. Jednoduše bych si našel jiné zaměstnání a byl rád, že jsou lidé kolem zdraví a nic jim neschází.“
„Jestli jim něco schází, nebo neschází, to není jen otázka zdraví.“
„Asi narážíte na to, že se většině nedostává dostatečného majetku. Máte dost omezený úhel pohledu tak jako většina vám podobných.“
„Nejsem jako většina!“
„A myslím, že nejeden člověk je tomu rád, jinak by byla skutečnost kolem nás mnohem smutnější.“
Lisa se zakuckala a byla ráda, že se tak stalo ve chvíli, kdy s veškerým přemáháním usrkávala čaj, takže to nepůsobilo tak nápadně. William si dovolil uznale pokývnout hlavou, a to bez sebemenší snahy o ovládnutí. Jasmína se k otcově neskrytě obdivnému hodnocení svým úsměvem přidala.
„Máte pravdu,“ promluvila. „Je smutné, jak málo je lidí, v jejichž společnosti se člověk cítí dobře, a proto je pravidelně vyhledává, a jak nebezpečně velké množství je těch, jejichž společnost musí čas od času strpět.“
Lisa se podruhé zakuckala a William dceru v duchu pochválil. Bylo patrné, že je to jeho dítě, jeho krev, jeho příbuzná povaha.
„Myslím, že jste opět vyhrála,“ vysekl jí poklonu Rupert Collier a uklonil se.
Jasmína lehce sklonila hlavu.
Při pohledu na zrudlou tvář paní Wollinsové, její vyvalené oči a otevřená ústa, jako by se jí nedostávalo vzduchu, by si nejeden pomyslel, že co nevidět omdlí, nebo ji rovnou raní mrtvice.
„Paní Wollinsová, je vám dobře?“ zareagoval na její neelegantní zjev William. „Ještěže tu máte doktora,“ přisadil si.
„Je smutné, že si vůbec nějaké zaměstnání musíte hledat!“ Hlava George Wollinse byla taktéž rudá a nafouklá jako balonek, rty měl vtažené a oči doširoka otevřené, jako kdyby utrpěl prudkou ránu do břicha. Tato slova pronesl tak hlasitě, jako kdyby se neslyšel, a s jasným cílem.
„Za to se nestydím,“ nenechal se Rupert Collier vyprovokovat. „Nevydržel bych celý den jen tak posedávat nebo polehávat.“
„Nevíte, jak je to někdy namáhavé.“
„Poprvé máte pravdu. Nevím to a jsem tomu rád.“
George Wollins se zamračil. „Asi vám nerozumím.“
„To mě nepřekvapuje,“ prohodil Rupert Collier a tentokrát bez ohledů na manžele Ardenovi i kohokoli jiného, i bez tajnosti se upřeně zadíval na Jasmínu.
Pokračování ve čtvrtek 29. 10.
