Článek
Tato část je bez spoileru, na spoiler upozorním níže.
Dnes jsem při sledování nové řady Rodu draka zažila emoci, kterou jsem dosud ještě nezažila. Byla strašně silná. Konec dílu jsem vypínala s mrazením a neskutečným smutkem, který mě bolel po celém těle. Dokonce jsem v té chvíli bolesti zvažovala, jestli sledovat takový seriál není „zbytečné“. Jestli na světě občas není smutku a trápení dost.
Ale pak jsem si něco uvědomila.
Jsem matka malého dvouletého synka. Jediné těhotenství, jediné dítě. Dědic našeho trůnu. A již první sérii Rodu draka jsem tehdy jako novopečená matka sledovala a prožívala velmi hluboce.
Není to totiž show o dracích. Ale o RODu draka. O RODině. O tom, co my lidé děláme pro své děti. Neustále Vás to nutí přemýšlet a sledujete, jak jednotlivé postavy při každém rozhodnutí zvažují, co je správné versus to, co je správné pro jejich rodinu. A jak si vybrat. A jak se sebou pak dále žít.
Dnes ráno jsem vstala s tím, že až půjde synek v poledne spát, pustím si konečně nový Rod draka za odměnu. Moc jsem se těšila a přežívala jsem náročný den s vidinou téhle odměny. Jsme se synem oba nemocní s virózou, moje čekání bylo tedy o to náročnější. Jela jsem v módu „přežití“.
Tak jo, jsem unavená, je poledne, ale synek konečně spí a mám klid. Jdeme na to. Zapínám, sleduji, přemýšlím si, žasnu, koukám,… A pak to přišlo.
Odteď upozorňuji na spoiler.
Kdo viděl tento díl jako já, na konci je to horor. Matka Helena vidí svoje dvě děti spát ve svých postýlkách, je přepadena nájemnými vrahy a má ukázat na tu postýlku, ve které spí její syn. Aby mu mohli uříznout hlavu a donést ji nepřátelům. Horor.
Jen to píšu, dělá se mi zle. A všem se asi vybaví Meryl Streep a Sophiina volba, kterou jsem, podotýkám, nečetla a ani neviděla, jelikož jsem nikdy neměla chuť prožít něco tak hrozného. A pak si pustím Rod draka. :-)
Ale co jsem si uvědomila? Setřásla jsem ze sebe tu nevolnost, ale najednou mě zaplavil vděk…
Vešla jsem do ložnice se podívat, jak spokojeně spinká ve své postýlce MŮJ SYN. Spinká, dýchá, dudá,…Cítila jsem obrovský vděk za to, že je. A že je až na virózu zdravý. Že jeho nejtěžší úraz bylo odřené koleno nebo pořádná boule na čele. Že mám v práci skvělého manžela, který se na nás těší domu.
Stojí tedy takovéhle seriály za to? Jedna hrůza střídá druhou hrůzu. A jak sám autor knih, podle kterého je seriál natočen, řekl v jednom z rozhovorů s médii… „Inspiruji se reálnými historickými událostmi a prožitky a otočím u nich volume na maximum.“ A přidá draky.
Možná že už v dnešní přestimulované době potřebujeme občas nějakou šokovou terapii, abychom jsme se otřepali a viděli zbytek dne stejně jako já trochu jinak. Najednou nepřežívám den, ale žiju ho. A žiju ho s vděkem v srdci. Sakra, synek už se probudil, musím jít… :-)
