Článek
Proč případů přibývá, co se stane, když vám zrádně roste HCG, a jak v sobě po letech marného snažení znovu najít sílu a ženskou sebehodnotu?
Dnes se velmi často a s oblibou říká, že ženy mají děti pozdě, protože upřednostňují kariéru nebo si chtějí užívat. Jenže to je obrovský omyl. Drtivá většina žen po miminku touží celou svou duší. Snaží se měsíce, často i dlouhé roky, ale příroda si prostě staví hlavu. A roky mezitím neúprosně přibývají.
Když se po letech snažení a marného čekání konečně objeví dvě čárky na testu, je to pocit, jako by se stal ten největší zázrak na světě. Přesně to jsem zažila i já.
Ukázkový růst HCG i bez bolesti. A přesto byl verdikt neúprosný.
Vzhledem ke svému vyššímu věku jsem nechtěla nic podcenit. Chodila jsem proto na odběry krve jako samoplátce. Hodnoty HCG v krvi rostly absolutně ukázkově. Nic mě nebolelo, neměla jsem žádné varovné signály. Přesto jsem se rozhodla lékaři zavolat raději dříve, abychom tu obrovskou radost potvrdili. Asi zafungovala intuice…
A pak přišel náraz do zdi.
Následoval okamžitý převoz do nemocnice, kolotoč náběrů a ultrazvuků. HCG dál krásně stoupalo z 7 000 na neuvěřitelných 9 000 jednotek. Jenže ultrazvuk ukazoval stále to samé: děloha byla úplně prázdná.
Než jsem se stihla vzpamatovat, ležela jsem na sále. Mimoděložní těhotenství. Lékaři mi museli odebrat vejcovod, ve kterém se miminko usadilo.
Z nemocnice jsem odcházela fyzicky i psychicky zdevastovaná. Vystrašená o svůj vlastní život a zasažená hlubokým traumatem. Tímto chci z celého srdce varovat všechny ženy: To, že vám HCG ukázkově stoupá a nic vás nebolí, bohužel ještě neznamená, že je všechno v pořádku.
Každý měsíc klesá sebehodnota ženy. A to celé roky.
Ta nejsilnější bolest ale nepřišla jen v nemocnici. Byla tu s námi už dávno předtím.
Když se snažíte celé roky, vaše sebehodnota jako ženy postupně klesá s každým jedním měsícem, s každou přicházející menstruací a s každým dalším negativním testem. Je to tichá bolest, která vás pomalu rozežírá zevnitř. Po celá ta léta si dokola kladete otázky, které vám trhají srdce: „Jsem vůbec plnohodnotná žena? Proč to moje tělo neumí? Vždyť chci jen dát svému muži dítě…“
Pocity selhání jsou o to těžší, když se po takové zkušenosti rozhodnete jít cestou přirozenosti. Sama jsem po tomto zážitku cítila, že další obrovská rizika už nechci podstupovat a umělé oplodnění odmítám. Chci přirozenost. Jenže ten tlak v hlavě, že roky běží a tělo nespolupracuje, je po těch letech neustálého zklamání obrovský.
Boj s neplodností a ztrátou není o tom, že by ženy dítě nechtěly. Je o odvaze vstát z postele i poté, co vám po sté sklouzne slza z očí nad negativním testem. Jsme tu ženy, které se snaží tři roky, pět let, ale i deset let a přes všechny rány osudu neztrácejí naději.
Pokud si procházíte nečím podobným, chci vám říct jedno: Vaše hodnota jako ženy se neměří tím, jak rychle vaše tělo otěhotní.
Jste neuvěřitelně silné už jen tím, co všechno dokážete zvládnout a s jakou láskou v srdci dál kráčíte vpřed. Cesta k dítěti bývá někdy trnitá a plná odboček, ale dokud v sobě máme touhu a lásku, naděje neumírá. A i já sama jdu dál. Přes všechny rány, strachy a pochybnosti kráčím vpřed s odhodláním a vírou, že se jednou toho zázraku dočkám. Že znovu uvidím ty dvě čárky na testu, ale tentokrát už s přirozeným, zdravým a šťastným koncem.
