Článek
Popravdě řečeno, tenhle titulek ve mně vyvolal přímo zděšení.
Jsem ročník 57 a za nás platilo, že ze hřbitova, jakéhokoli, se nic domů neodnáší, protože to přináší neštěstí. Řeknete pověra, bylo to jen pro zachování úcty k zemřelým - no, možná.
I náš učitel na základní škole, pokud jsme při vycházce šli byť jen za hrobům značně vzdálený plot lesního hřbitova, důrazně nakazoval, abychom nic netrhali. A že tam rostlo borůvek i jahod…
A všichni jsme to tak brali. Prostě to místo bylo tak nějak posvátné a vyjadřovala se tím úcta k zemřelým tam pochovaným.
Dnes? Doba se mění, jistě, ale domnívám se, že zachování určitých zvyklostí by nikomu neublížilo.
Navíc, být některou z těch učitelek, které by tyhle květy byly věnovány, nevím, jak bych se cítila. Dobře určitě ne. Ne proto, že to jsou luční květy, ale proto, odkud že jsou.
Mám totiž s květy ze hřbitova osobní zkušenost, a bohužel, tu nejsmutnější, dárce oněch květin si Pánbůh v jeho ještě docela mladém věku povolal na Onen svět - byť mi okolí, říkalo „co Bůh činí, dobře činí, budiž jméno jeho pochváleno“ a tady to víc než „sedělo“.
Jistě, květy jsou drahé, příšerně drahé. Ale nikde není psáno, že paní učitelce se čerstvé květy nosit musí, každé jedno dítě. Navíc ne každá učitelka si ty květy vezme domů všechny, někteří odjíždějí hned na dovolenou…a tak dost těch drahých kytic končí po rozdání vysvědčení, jen co děti odejdou, v popelnici, ano, hned v té školní.
Ale co kdyby tu kytičku dítě pro paní učitelku vytvořilo z papíru, vlastnoručně namalovalo přáníčko s poděkováním. Věřím, že paní učitelku by to potěšilo o nic míň než ta kytka koupená, možná ještě víc. Protože by to šlo „od srdce“.
Protože tady už jen chybí, aby se se slevou nabízely květiny z použitých smutečních kytic a věnců, či snad i přímo z těch na rakvích.
Ale kam bychom se to dostali, budeme pak ještě vůbec kulturní lidé?
