Článek
Štědrý den se blíží kroky přímo mílovými.
Ač už dospělí, stále čekáme, co nám přinese. A přitom nemůžeme nezavzpomínat na ty minulé, z doby jak dávné, tak nedávné.
Tam nám v paměti zůstala především ta sváteční atmosféra. Nazdobený stromeček, koledy, půlnoční, jesličky, ale také sváteční zvony.
Když hlas zvonu z blízkého kostela se nesl zasněženou krajinou a zval na půlnoční, to vánoční kouzlo večera ještě tak nějak umocnil.
Bohužel, dnes už zvony při slavnostních příležitostech tak často neslýcháme, alespoň ne všude.
Jsou mezi námi totiž i jedinci, kterým vadí nejen zvuk zvonů, ale dokonce i jen odbíjení věžních hodin.
Každý jsme jiný.
Jen nikdy nepochopím, že ti samí lidé pak dokáží střílet rachejtle, odpalovat dělobuchy a petardy klidně i hodinu v kuse. Prý že na oslavu.
„Štěstí, zdraví, pokoj svátý vinšujeme vám…“,jak se zpívá v jedné z vánočních koled, to dnes mnoha lidem už vůbec nic neříká.
Kam jsme to došli, kde se vzala ta téměř zrůdná tradice, oslavovat cokoli kraválem, a čím větším, tím lepší?
Notoričtí vyznavači této zábavy si záminku najdou vždycky.
Ten nezbytný kravál při tom jim zní jako „rajská hudba“, a jak že prý by svým dětem vysvětlili, kdyby toto provozovat nemohli.
A co ještě je na tom „zajímavého“?
Inu, že ten mrak, nasycený „odpadem“ z takových atrakcí, mrak škodlivin, často zbarvený do ruda a držící se v dané oblasti někdy i víc jak týden, jsou schopni označit za „polární záři“.
Dnes sice některá města že budou zvažovat zákazy odpalování pyrotechniky, jenomže nejspíš asi nemohou nikde sehnat ty správné váhy.
A tak si letos na cestou na půlnoční raději nasadím hluchátka, abych si nezkazila dojem ze svátečního večera. A stejně tak na cestu z půlnoční domů.
