Článek
Mnoha z nás se přihodí, že s přibývajícím věkem se jejich možnosti chůze zhoršují. Někdo jen chodí pomaleji, jiný už potřebuje občas hůlku, dalšímu ž to bez francouzské berle nejde vůbec.
Ale i tak si takový člověk dojde a zařídí co potřebuje. Tedy spíše došel by, zařídil, kdyby…kdyby na té cestě existovaly lavičky, na kterých by si mohl chvilku odpočinout a pak zase pokračovat dál.
Jenže ouha, lavičky mizí, jsou cíleně odstraňovány. Prý proto, aby se na nich nepovalovali bezdomovci a jiné podvratné živly.
No dobrá, jeden problém vyřešíme, možná, a další hned vyrobíme.
Proto spousta seniorů, a nejenom jich, si pořizuje chodítka, chodítka se sedátkem, aby měli tu „lavičku“ v případě potřeby hned po ruce.
A jsme u toho. Chodítek s kolečky a sedátky je sice na trhu nepřeberné množství.
Jenomže každý člověk není drobeček s váhou komára. A i ti štíhlejší mají obavu, aby je to chodítko uneslo, aby neskončily na zemi a nezpůsobili si úraz, který by z nich mohl nakonec udělat i ležáky.
Většinou lidé hledají skládací chodítko, takové, aby se vešlo do kufru auta.
V tuzemské nabídce taková jsou, jenže do toho auta pak už nedáte ani menší nákup. Jsou sice nastavitelná, ale většinou jen výška rukojetí. Na sedátko aby vás vysazovali jeřábem nebo jste se tam drápal po žebříku. A s tou šířkou to taky je docela problém - prostě monstra.
Že taková být musí, kvůli nosnosti? No…
Jak je potom tedy možné, že v zahraničí seženu přenosnou skládací židličku s nosností až 150kg a přitom je do ruky lehoučká. Samozřejmě, člověk i s jednou francouzskou berlí ji s sebou bude těžko sám nosit, ale pokud má někoho s sebou, pro zdravého to není žádný problém.
A je to daleko přijatelnější, pro obě strany.
Zrovna tak s chodítky. Najdete tam také ta s nosností až víc jak 300 liber, ale nejsou to žádná široká monstra, jako u nás (64cm), tam jim stačí 54cm. I ta sedátka mají ve výšce pro normálního člověka, ne pro dvoumetrového obra. A jejich složení je také jednoduší a rychlejší.
Jenomže – jsme v Česku, tak člověk hledá nejprve doma. A rodina, která to myslí víc než dobře a chodítko zakoupí jako dárek, netuší, že vlastně dělá „medvědí službu“. Protože obdarovanému pak nastává problém „co s tím“ a kam s ním“. Byť takováto chodítka v některých případech hradí i pojišťovna.
Proto většina lidí řeší svoji omezenou mobilitu skládací židličkou, kterou jim nese doprovod, nebo zakoupením praktičtějšího chodítka zahraniční výroby.
To původní monstrum v nejlepším případě prodají pod cenou. Jinak ho uloží do nějaké kůlny nebo v krajním případě odvezou na sběrný dvůr a jsou ještě rádi, že to tam vůbec smějí nechat. Ono totiž těch inzerátů na prodej chodítek je všude víc než mraky, i těch nepoužitých. Jenomže koho by napadlo, hledat nejprve tam. Pokud dárek, tak nové a i pokud kupuju sám pro sebe, tak nové, abych měl záruku že bude v pořádku.
Jistě, takový obr dokáže plně nahradit mechanický invalidní vozík, pokud na něm člověka tlačí druhá osoba – tam potom to výhoda je, hlavně cenová.
Proč ale nenazvat věc pravým jménem a vydávat taková monstra za „praktické chodítko pro seniory“?
